Dáma ve zlatém

Další podceněný film? Ano, opět se potvrzuje, že na čsfd je většinou banda povrchních pozérů, kteří prostě nedokáží docenit kus skvěle odvedené filmařiny. Woman in Gold je až na pár momentů skvěle načrtaným dramatem, který se opírá především o historické základy a skvělém hereckém výkonu Helen Mirren a Ryana Reynoldse. Film patřičně graduje, má své emotivní chvíle, a až na pár občasných zádrhelů Vás skvěle vtáhne do děje. Film, který si zaslouží vyšší hodnocení než jen průměr. Speciální zmínku v mém komentáři si zaslouží "roličky" Daniela Brühla, Charlese Dance a Katie Holmes, kteří i na velmi malém prostoru odvádějí skvělý výkon. „I ask you only one thing, remember us. Take us with you in your heart and learn to be happy again.“ (26.06.2015)

Na začátku se to malinko táhne a sem tam je to nuda, ale příběh je to hodně silný a Helen Mirren dokázala postavu Marie Altmann zahrát tak, že mi přirostla k srdci a soucítila jsem s ní každou minutu filmu, proto jsem mírně překvapená, že nezískala nominaci na Golden Globe. Nicméně příběh Marie mě dojal a jsem ráda, že to skončilo, tak jak to skončilo. (01.01.2016)

Pokud bych vycházel čistě z anotace, očekával bych soudní drama. Na to, abychom Dámu ve zlatém mohli takto žánrově zařadit, se ale u soudu stráví dost malé množství času (pár konfrontací mezi právníky, pár proslovů atp.). Symbol celého sporu, Klimtův portrét Adele Bloch-Bauerové, tety hlavní hrdinky Marie evokuje spíše vzpomínky na minulost, do nichž Maria postupně více a více zabředá. Hledá vlastní identitu, vyrovnává se s vlastní minulostí a očekává katarzi, mezitím absolvuje pár schůzek, občas se zúčastní soudu, arbitráže apod. [==] V jádru filmu totiž moc nejde o samotnou restituci, ale pozornost je směřována k jejím aktérům, přičemž za dominantní lze považovat prvek proměny, resp. proměňující se vztah: 1) Marie k rodné vlasti (změní svůj původně dogmatický názor, že se do Rakouska již nevrátí a připouští, že se společnost posunula dále); 2) Marie k celé kauze (nechce se ji zúčastnit, pak několikrát odmítne znovuzapojení do procesu); 3) Marie k sobě samé, resp. vlastní minulosti (souvisí s bodem 1, postupné otevírání třinácté komnaty); 4) Marie a Randyho (vypjatý vztah restituentky a právníka projde velkým vývojem); 5) Randyho k případu a stejně tak vlastní identitě. Příkladů by se našlo jistě více, šlo o to názorně demonstrovat, jak film s prvkem proměny systematicky pracuje, přičemž ho v určitých momentech konfrontuje s pravým opakem, tedy nemožností proměny (scény s představiteli protistrany, kteří pevně trvají na svém). [==] Ačkoli dominantu považuji za poměrně zjevnou, míra ozvláštnění je diskutabilní, protože uvedené postupy nikterak novátorské nejsou. Tvůrci si spíše berou soudní spor jako rukojmí pro vyprávění příběhu o ženě, která sice svým způsobem ztratila část svého života, kdy byla nucena utéct z rodné země do zahraničí, ale hrůzy holocaustu a dalších zločinů jako mnoho (milionů) jiných na vlastní kůži nezažila. Pokud něco autentického, tak si raději znovu pustím dokumenty Heleny Třeštíkové Hitler, Stalin a já, Má šťastná hvězda nebo Nesdělitelné. (23.06.2015)

Kultivovaně natočený, ale naprosto nevzrušivý snímek, u něhož jsem zpozorněl pouze ve scéně, kdy se objeví postava Ronalda Laudera. "Víc Kožených a Železných," vzpomněl jsem si přitom na výrok jednoho nejmenovaného tuzemského politika a na arbitráž, za kterou jsme kvůli Vladimírovi zaplatili Lauderovi a CME 355 milionů dolarů. Může nás tedy hřát pocit, že jsme na ten Klimtův obraz přispěli tak nějak všichni. (24.10.2015)

Spíše povedená televizní inscenace než kinofilm. Bylo to sympatické, ale celou dobu jsem se nemohla zbavit dojmu, že se hlavní hrdince zase tak nic strašného nestalo (před válkou rozhodně netrpěla materiální ani citovou chudobou a navíc stihla včas emigrovat), aby byla vůči Rakousku tak zahořklá. Soudní proces mohl být více vygradovaný, chybělo mi napětí. (13.07.2015)