Punk (E01)

I já měl ve svém životě období, kdy jsem se rozhodoval, čím budu, až vyrostu, a zrovna se nabízely dvě zásadní možnosti. Vzbouřit se spolu s vymaštěnými potraty dělnických profesí a sociálně i mentálně slabými dětmi z vesměs rozvrácených rodin proti systému a stát se spolu s nimi zarputilým nefachčenkem s budoucími vyhlídkami na notáře, profesionálního pivního tlučhubu či psychofarmaceuta, čili pankáčem, nebo nadále vzorně chodit do škol, přijmout pohodlí zkostnatělé civilizace a etablovat se jako komerční otrok establishmentu a bečící ovce v jateční mašinérii zákazů a pravidel toho zkurveného státu? Inu, vzbouřil jsem se. Kolem mě banda mladistvých müslitelů, co hrozně rádi poslouchali za uznalého pokyvování ostatních tupoňů svá povrchní, hloupá, ožralecká a rádoby filosofická životní moudra, jež se tehdy jevily prudce existenciálními, a ať jste plácl sebevětší narkopičovinu, byl jste za ni svou komunitou bezmezně obdivován. Bylo fajn někam přináležet a na všechno jebat. Ráno jsem se budíval s tenisákem v hubě a chlupatým jazykem ve smradlavých skvotech omotaný nějakou vychrtlou či kapku otylou nemytou štěrbinou s bordelem na xichtě a oparem, přes který nebylo pomalu vidět rty, jejíž hlava připomínala hajzlovou štětku vymáchanou v míse sdružených barev Benetonu, a marně s tím šimpanzem na zádech přemítal, kde jsem to, proboha, asi tak mohl chytit, a jestli už to náhodou není pod mojí důstojnost. Nebylo, kurva, bylo to naopak děsně pank!!! Posnídal jsem tedy skvěle zkozený lahváč od včerejška a zajedl ho zbytkem podivné tekutiny z blízké petláhve, o jejímž složení se s mrtvými chuťovými buňkami dalo stěží říct, je-li to obvyklý Božkov s rybízákem nebo opravdový čistič odpadů, jak hlásala etiketa. Vždy jsem však slepě věřil, že je to díky panku ta první varianta. Po snídani jsem rozmíchal kilo cukru v dešťové vodě, abych se učesal, za mohutného chrastění oháknul džisku s vypelichanou bílou lebkou a nápisem Eksplojted na zádech, kterou jsem dle nekompromisních zásad pankové módy pobil snad celým sortimentem místního železářství, narval si do zahnisané díry v uchu zpět polorezavou sicherhajcku a byl jsem připraven se všemi těmi kůl spolunocležníky na další den krutohustého dělání anarchie. To vesměs spočívalo v tom, že každý ze startu vyexoval litr jabčáku, proložil to pár dvanáctkama a tak do tří odpoledne jsme v buřičské náladě vyjadřovali svůj odpor k systému sprejováním áček, kam se jen dalo. Oblíbeným místem byly například peřiny vyložené z oken přízemních bytů sídlištních hokejek. Na oběd býval švédský stůl plný tajuplných a vesměs neidentifikovatelných lihovin kombinovaný s inhalací omamných bylin a ti nejhustší pankáči se na desert doráželi čichaním lepidla na kola nebo barbituráty ukradenými z domácích lékárniček jejich zoufalých matek. Pak se šlo do opuštěného skladiště na zkoušku naší progresivní kapely Spuchlé nitě. Tam jsme do rozladěných Fendrů furt dokola řezali ty tři až čtyři neumětelské kily Anarchie ve Spojeném království a do ochraptění ječeli, že jsme antikristi a anarchisti, co vám rozmrdaj vaše nákupní schémata, přičemž jsme doufali, že se touto pokleslou produkcí jednou dostaneme na úroveň Vyhnitého Jeníka či Zkaženého Sida, co by přežil své jednadvacetiny. Večer po dalším „občerstvení“ třeba koncert Buřinek II v „klubu“, který více než kulturní středisko mládeže připomínal spíše kanalizační jímku kombinovanou s hroším výběhem. A tam, na zahradě u dědy, ležel mrtvý Kenedy, za kterého jsme do pozdních nočních hodin truchlili divokým pogem na smradlavě čvachtavé podlaze, protože správní pankáči pohrdají oligarchistickým systémovým diktátem veřejných toalet a chčijí a blijou tam, kde zrovna stojí. A tak vesele a netruchlivě plynul den po dni, tedy pokud ty dny zrovna prostě nesplývaly v jeden velký pank. Po dvou měsících nespoutaného panku jsem se k mému velkému zděšení náhle přistihl na intelektuální úrovni zakladatelů hnutí, dokonce jsem začal komunikovat za pomocí sofistikovaného „h hh hhhh“ jako Bívis s Bathedem, a naštěstí u mě zvítězil pud sebezáchovy. Toho dne pank pro mě umřel, já se vrátil do hřejivé a pohodlné náruče stádové konformity poskytované prohnilou garniturou, nechal jsem zplihnout číro a rozhodl se, že raději budu sem tam střízlivým vysokoškolsky vzdělaným metalistou se základními hygienickými návyky. Ale toto byl jinak opravdový syrový pouliční pank, paní Gébová! Ne ta vypatlaná lopata a katalogový notorik Hošek, jehož pankerství oháklé v komerčních značkových hadrech začíná a končí v luxusně vybavené tříjedničce s obřím elcedéčkem, ani ten vyteplený brokolicový pičusek, co nepije, nefetuje a kouři jen čuráky bezpečně obtažené sójovou šprckou, kterého patrně jeho tunelářský papínek vyfiknul jako z Emtýví a koupil mu na Ýbeji pár jakože „pankových“ rekvizit rovnou z Jůesej, aby se kluk aspoň nějak našel, když ho ostatní od malička považují za totálního kokota a šikanují. Ne, paní Gébová. Tohle vypadalo, jako byste chtěla točit dokument o opravdové kávě a naběhla s kamerou do Starbaksu. Pičo. (22.03.2015) (méně) (více)