Pride

Místy vtipné, místy vážné, místy dostatečně teplé, aby to v minutě dramaticky zchladilo. Pride vypráví příběh události, o které jsem neměl ani šajnu, dokud jsem neviděl The Imitation Game a nezjistil, co Velká Británie udělala s Alanem Turningem. Zajímavé, že oba dva filmy, kterými se prolíná právě příběh tohoto filmu vyšli v tomto roce. Holt občas je potřeba vykopat zakopané kostlivce, které už měl kde kdo. Škoda jen, že mě tenhle film dlouhé celé dvě hodiny hrozně nudil. Čekal jsem ten britskej náraz gayů a lesbiček s místními vesničany daleko brutálnější, ironičtější a zábavnější. Jenže to tak úplně nebylo. (15.01.2015)

LGTBMS (čert aby se v těch zkratkách vyznal...) zase trochu jinak, samozřejmě sice s typicky sladkobolným nádechem, ale tentokrát hlavně s trochou zapomenuté historie. Přestože mě na film nejvíce nalákala známá herecká jména, jmenovitě Joseph Gilgun, Andrew Scott, Dominic West a Bill Nighy (leč jen poslední dva z nich dostáli očekáváním), nakonec to jsou především velšští kopáči a jejich proměna ze zatrpklých buranů, kteří mě na Pride oslovili nejvíc, a kteří jako jediný ten titulní pocit dokázali vzbudit. Jejich ulítlých babiček nakonec ve filmu není tolik, jak by se z traileru mohlo zdát, a humor, o který se z velké části starají ony tak není nijak křečovitý a k propíranému tématu tak akorát pasuje. Jen ty dvě hodiny jsou na tak přímočarý film až příliš. (05.01.2015)

S tou veselohrou bych to malinko brzdil, téma je totiž zatraceně vážné. O Margaret Thatcherové toho moc z historie nevím, že se ovšem jednalo o politika naprosto neoblíbeného o tom nemůže být nejmenších pochyb. Nejvíce jsem spokojen s výběrem filmové hudby. Zpočátku jsem přemýšlel zda-li film spíše nevypnout, ale jsem rád, že jsem tak nakonec neučinil. 70% (24.12.2015)

... Our lives shall not be sweated from birth until life closes... Hearts starve as well as bodies; give us bread, but give us roses! No kdo by se k nim v tu chvíli nepřidal? Já teda okamžitě. --- Existujou mraky feel-good filmů. Jistě se najdou i nějaké ty ryze feel-bad výtvory. A pak je tu Pride - oba (sub)žánry elegantně propojené feel-proud můstkem. --- V některých pasážích vysloveně dechberoucí kadence přiléhavě trapných, tabu mydlících situací; výrazný, energií přímo napěchovaný soundtrack; a konečně taky řada vedlejších postav, na kterých vám bez výjimky záleží, a které se vesměs všechny do jednoho dočkají svého velkého, leč třeba v zásadě skromného "okamžiku slávy" (moje soukromá favoritka: Jessica Gunning aka Sian) - zpravidla v duchu jedné z více silných replik snímku: "And there's nothing worse than a lost cause". --- Všechno zkrátka funguje, jak má. A why on earth would we have found that weird? *raises an eyebrow* --- P.S. Ve filmu nevystupujou žádné "lesbičky", ale lesby. Stejně jako v něm nevystupujou žádní "gayíčkové", ale gayové... že ano? :) (27.12.2014)

Okrem výbornej nálady mi tento film dal ešte aj nádej. Nádej, že aj to naše nezmyselné referendum zostane len akýmsi výkrikom do prázdna a že tak, ako u ľudí v Británii pred 30 rokmi zvíťazil zdravý rozum, tomu tak bude aj u nás. Síce je to o niečom inom, ale základ je rovnaký. Teda odložiť to zabehané a pohodlné čierno-biele videnie a skúsiť sa na chvíľu na svet a ľudí okolo seba dívať ružovými či v tomto prípade dúhovými okuliarmi. Napriek tomu, že si uvedomujem, že Pride nie je úplne dokonalý film a dalo by sa mu, kdečo vyčítať, v zmysle myšlienky že "každá žena je v srdci lesba" a preto, že bol pre mňa neskutočne dobre padnúcim balzamom, túto kritiku prenechám "povolanejším znalcom" filmu a histórie, ktorých je na tejto stránke neúrekom a udeľujem bez mihnutia oka 5*. (20.01.2015)