Obsahy(1)
Mladý režisér Sultan (Hisham Abdulrahman) se s přáteli pokouší uspořádat v Rijádu divadelní představení a sní o natočení filmu. Zároveň se začíná sbližovat se svobodomyslnou novinářkou Sahar (Mais Hamdan), která se, obdobně jako Sultan, snaží vzepřít rodinným očekáváním. Jejich úsilí naráží nejen na nepochopení tradicemi svázaných příbuzných, ale vyvolá i konflikty se státní mocí v podobě náboženské policie. Když Sahařin bratr dohodne pro sestru svatbu s fundamentalistickým učitelem náboženství, zdá se, že celý příběh skončí tragický. Nebo ne? (inutihar)
(více)Recenze (1)
První saúdský film. Po natáčení byl okamžitě zakázán, což bylo docela zbytečné, protože v té době v Saúdské Arábii stejně neexistovala kina, kde by to bylo možné vidět a tak to všichni Saúdové viděli v Emirátech anebo přes satelit. Já jsem to viděl v prosinci 2006 na káhirském filmovém festivalu pod anglickým názvem "Today and tomorrow". Dovolím si tu ocitovat svůj dobový postřeh: Byl to trošku šok, protože najednou se na plátně objevily počítačem vygenerované písečné duny a za zvuku šílené arabské hudby skákaly přes plátno titulky. U každého druhého jména bylo menším písmem uvedené "star" "kuweit star" nebo "artist". Pak začal samotný film: kamera udělala dlouhý nájezd přes obrovské tržiště k malým dvířkám na konci, ze kterých vyšel chlapík, sjel po zábradlí, pak začal snožmo skákat mezi postavami, které pochodovaly v zástupech proti němu. A pak ho srazilo auto. Opět za doprovodu arabské hudby. Byl jsem jak u vytržení: vypadalo to jako úplně bizarní avantgarda, indický muzikál smíchaný s Metropolis... Říkal jsem si: pryč s Koreou, Saúdská Arábie je ta nejprogresívnější kinematografie. Ale ne. V tomto stylu už to (naštěstí?) nepokračovalo. Dál to z filmařského hlediska vypadalo jako úplně normální arabský film, čili (pro méně znalé) asi jako latinskoamerická telenovela. Jeden člověk mluví - statický záběr na něj. Druhý člověk mluví - statický záběr na něj. Občas, pro zvýšení dramatického efektu zoom ke konci scény. Nějaké progresivnější filmařské postupy či aspoň dynamická práce s kamerou se až na výjimky nekonaly. Žánr jsem neodhalil: pro Saúdy to asi muselo být tvrdé společensko-kritické drama, pro dost lidí romantická komedie, pro nás Evropany to byla trošku parodie sebe sama (ale tím to nechci shazovat, líbilo se mi to). ()