Zavěste červené lucerny

Výtečný film, který se mi nesmírně líbil. Zprvu jsem se sice obával, aby to nebyla podobně ospalá nuda jako Gejša, ale to se naštěstí nenaplnilo. Západního diváka musí takový film nutně fascinovat, neb je zde konfrontován se světem diametrálně odlišným od toho jeho - a toto exotické prostředí má svá svérázná pravidla a tradice, jejichž všudypřítomným symbolem jsou - v titulu filmu zmíněné - červené lampiony. Do tohoto světa přichází hlavní postava (již úvodní záběr je mimořádný - hledí v něm do kamery a pronáší své rozhodnutí, že se stane konkubínou, zatímco jí po tváři stékají slzy), skrze niž jsme uváděni do zaběhlého ekosystému rozlehlého domu, v němž žije pán, jeho 3 další ženy a početné služebnictvo. Vše v životě žen je podřízeno (libo)vůli pána, proti němuž zdánlivě není odporu. Jak se mladá žena postupně seznamuje s tradicemi domu, dochází jí, jak dalekosáhle deformuje životy všech, včetně jí samotné - ke konci filmu odevzdaně pronáší: "Každý tu pletichaří proti ostatním. Jaký to má všechno smysl?" U postavy samotného pána je zajímavé, že ačkoli se o něm často mluví, ukáže se pouze v několika scénách, a vždy výhradně z dálky - kamera u něj nikdy nejde do detailu. Kamera si však nedrží odstup jen od něj, ale i od většiny snímaného děje - většina scén je zabírána z velké dálky, což v člověku vyvolává dojem, jako by byl přímým svědkem pozorovaného děje (tento dojem vrcholí v závěru, kdy spolu s hlavní hrdinkou sledujeme popravu nevěrné ženy, aniž bychom ji skutečně viděli). Detailu si užijeme pouze v záběrech jednotlivých 4 žen (všechny nosí naprosto úchvatné kostýmy) - je zřejmé, že děj je vyprávěn z ženské perspektivy, a akcent je položen na to, co s jednotlivými ženami dělá život v polygamní domácnosti, sešněrované řadou přísných tradic. Celý film má velice hutnou a působivou atmosféru, která je vydatně podpořena nejenom skvělou kamerou, ale i znepokojivým hudebním podkresem. Bez zajímavosti ani není, že není zřejmé, v jaké době se film odehrává - vyjma toho, že se ve filmu vyskytuje gramofon a nosítka, zde chybí jakékoli jiné vodítko, které by pomohlo film časově zasadit (na IMDB se ovšem píše, že se děj odehrává v Číně ve 20. letech 20. stol.). Vyvěste červené lampiony je skvělý film, který člověka okouzlí svou úchvatnou vizuální stránkou a velkými emocemi, které jsou skryté za zdmi sledovaného domu - vidět to v kině, asi bych neměl problém jít na plné hodnocení. (15.07.2017)

Zhang Yimou je výjimečný vypravěč. Celkem banální příběh odehrávající se na minimálním prostoru dokázal ve dvou hodinovém představení rozehrát tak neskutečně, že se tomu ani nedá věřit. Sice doposud znám spíše ty akčnější Zhangovi filmy, ale něco mi říká, že jeho prvotiny, které jsou více dramatické a skoro až psychologické, se mi budou líbit více. a Gong Li je fakt KOST! A to tehdy i dnes! (12.09.2014)

Velmi zajímavý, potemnělý a přitom barvami hrající pohled na ženy a zároveň velmi klaustrofobická a tíživá alegorie. Yimou Zhang dokázal spojit tyto dva prvky do jednoho krásného filmu, jehož největší devizou jsou nádherné záběry. Tak nádherné a souměrné kompozice jsem už dlouho neviděl a nejspíš taky dlouho zase neuvidím. Herecké výkony jsou zde sice velmi umírněné, ale opravdu výborné. Zvláštním prvkem je pak tradiční hudba, která mi učarovala a pomáhala v době, kdy té statiky a nehybnosti bylo moc i na mě. (19.03.2011)

Zcela v souladu s výrokem jistého amerického fyzika Stevena Weinberga: „Čím více se zdá vesmír srozumitelným, tím víc se také zdá být bezúčelným" tvrdím, že čím více je kterýkoliv film jasným pro diváka, tím více pozbývá smyslu. A tady to platí dvojnásob. Veškerá délka filmu neslouží k sestrojení a rozuzlené zápletky, ale k ukázání času jako zdroje plynutí, slučujícího čas filmové a životní dvojznačnosti. ____ Číňané mají obecně jistý problém s genderem, na druhou stranu přistupují k ženě jako k tématu velkoryse a spravedlivě z obou stran – jak kritikou údělu konkubín, tak přiznáním, že vztahy mezi ženami jsou zrádné a postrádají ono chlapácké „co jsme si, to jsme si“. Velice zajímavě vyjadřuje tohle pnutí nesoulad asymetrie vztahu mezi postavami a symetrie prostoru, protože při řadě záběrů stojí kamera přesně v ose a obraz lze v půli čistě přeložit (viz galerie). Tomu odpovídá napětí mezi figurativním uměním zaběrování a abstraktním uměním psychologie. V tomhle filmu, jinými slovy, je vše povrchové jakoby nepodstatné, jenže i zevnitř zmítá postavami bol a prázdnota, tudíž to jediné podstatné zůstává přece jen venku, nikoliv však ve fyziognomickém smyslu na člověku, protože figura a tvář je jen maskou, ale v přírodě. Člověk jako takový je zbytečný. (08.12.2008)

Upřímně? Čekala jsem jiný konec. Což vám asi moc neřekne a to je dobře. Já toho o asijských tradicích moc nevím, takže nemohu soudit, jaká pravidla tam mohou fungovat, ale věřím, že něco takového se může dít a nebylo by to vůbec překvapivé. Je s podivem, jak se vyvíjí hlavní hrdinka, v tomhle bodě tvůrci trochu překvapí. Zároveň příběh odehrávající se prakticky v jednom domě, s málo herci a bez okázalé výpravy budí tak realistický a vážný dojem, že se o díle nedá říci nic jiného, než že je povedené. Jedna z dalších šikmejch lahůdek. (19.01.2013)