Černé duše

Italsko-francouzská mafiánská rodina a jejich příběh. To rozhodně nezní špatně, z tohoto prostředí se dá čerpat výborně (viz Suburra nebo seriál Gomorra). Nicméně tady to zapadne do zapomnění, protože první půlka filmu tak příšerně neutíká a táhne se jak sopel, že víc už to ani nejde. Diváka to jen stěží drží u obrazovky... pak už se teda začne něco dít, ale vypadá to, jako by si tvůrci řekli, že neukážou žádný (ale jako vůbec žádný) násilí, aby to mělo víc takovej uměleckej přesah. Takže je to taková spíš konverzační gangsterka, kde furt čekáte na nějaký zadostiučinění, který teda na konci teoreticky přijde, ale na zadek vás to neposadí. Povedl se casting, dobrý je prostředí, ve kterým se to točí, ale tam to tak nějak hasne. (20.09.2016)

Filmy z prostředí organizovaného zločinu (úmyslně nepoužívám termín mafiánské filmy či gangsterky, protože Munzi se rozhodně o tenhle žánr nepokusil, šlo mu v zásadě o rodinné drama z prostředí kalabrijské ngdranghety) se obvykle natáčí třemi způsoby. V prvním se ozývá střelba a výbuchy náloží, v druhém se hodně mluví a intrikuje a ve třetím dominují zachmuřené mlčenlivé tváře a dlouhé významné pohledy. Černé duše spadají do třetí kategorie, což by samo o sobě nepředstavovalo vážný problém. Znám řadu snímků plných několikaminutových záběrů zachycujících muže jdoucí po ulici nebo vykonávajících banální činnost a přesto při tom máte stažený zadek a vzrušením ani nedýcháte. Mají totiž atmosféru a umí pracovat s napětím. Munzi ale neumí vtáhnout diváka do svého světa ani zatraktivnit prostředí a vyvolat zájem o postavy. Vyhýbá se jakýmkoli prvkům, které by ho přibližovaly populární kultuře, a směřuje svou nabídku na festivalové prostředí a klubovou scénu. Jeho film je pomalý, což opakuji samo o sobě nepředstavuje problém. Problémem je, že v kategorii baví-nebaví spadá do škatulky nudy. To, co rozehrává, umí dnes kterákoli epizoda seriálů produkce HBO nebo Netflix a umí to prodat v nepoměrně přitažlivějším balení plném nápadů a zajímavých scén, aniž by přitom rezignovala na umělecké ambice. Celkový dojem: 45 %. (26.04.2020)

Áno, je to antická tragédia. Pričom by nemusela byť. Ale to je tak, keď tu máme troch bratov, pričom každý je typologicky rozdielny a ten najviac poctivý má syna, ktorý by sa rád stal dôležitým členom mafie. A je tak horkokrvný, že spustí lavínu udalostí, aká sa už nedá zastaviť. V podstate ani nemám objektívne čo vyčítať, len mi boli viac menej všetky postavy nesympatické, ocitol som sa v prostredí, v ktorom by som v živote nechcel stráviť ani minútu a navyše ma ani sledovanie tohto prostredia a konkrétnych postavičiek príliš nebavilo, pričom gangsterky máme radi práve preto, že toto prostredie môžeme sledovať z dostatočného odstupu. Tu tento faktor nezavážil. (25.04.2020)

Celkom zaujímavo natočená talianska mafiánska dráma, ktorá s citom poukazuje na mafiánske pomery a aj to, ako títo ľudia často končia. Od prvých málo zaujímavých scén až po poslednú, ktorá tak trošku zobrala dych, to bolo naozaj poctivo natočené. Nevyhlo sa to hluchým miestam, ale v rámci európskej kinematografie ďalší slušný kúsok. 65 % (31.05.2017)

Nie práve ten druh filmov s ktorých padám na zadok, ale som veľkým zastáncom toho, že v jednoduchosti je krása. Čierne duše náznakovo ukazujú dôležitosť rodinnej hierarchie, hlúposti vzájomných súperení a aj chamtivosť po moci a samotný fakt, že ak ste už raz do niečoho namočený aj keď nepriamo, tak vás následky vždy dostihnú. Viacej ako na akčnú strunu, alebo mudrovanie je film postavený na tichosti. Prostredie je krásne, osamelé - pripomína mi niektoré turecké mestečká pánu Bohu za chrbtom. Dej je značne od dramatizovaný, ale na konci dokáže pekne stúpiť na pedál a priniesť za sebou niekoľko naozaj výborne spravených scén. Priznám sa, že mám omnoho radšej iný pohľad na Taliansko a jej obyvateľov, než z pohľadu nejakých mafiánov, ale Čierne duše považujem za veľmi príjemné prekvapenie, kde hlavne posledných 20 minút a pohľad zúfalého otca v kostole vybojovali filmu tú 4 hviezdu. (23.10.2015)