Krátká noc skleněných panenek

Běžné zboží, které neurazí, ale ani kór nenadchne, a to navzdory účasti mého oblíbeného Maria Adorfa, budoucí Bond girl Barbary Bach a byvší Bergmanovy severské star Indrid Thulin. Na tu dobu asi solidní mysteriózně - kriminální snímek s tehdy zřejmě šokujícím koncem. Jediné, co tento kousek pro našince pozvedá z průměru, jsou ty dobové záběry Prahy a jejího denního ruchu. Zřejmě devizový příjem oblomil i čerstvě normalizační věrchušku. (01.09.2012)

Prvotný názov filmu znel Malastrana a odkazoval na kafkovský príbeh, resp. pocit bezradnosti a odcudzenia a takisto evokoval magickú atmosféru starej Prahy. Filmovým producentom sa zdal nepredajný a tak bol nahradený obchodne atraktívnejším, teda pochmúrnym názvom La corta notte delle bambole di vetro. Aldo Lado však svoje pôvodné predsavzatia naplnil. Vytvoril atmosferický príbeh, ktorý posúva hranice gialla k čistej psychickej hrôze. Charakterizuje ho jednoduchá zápletka. Mozog protagonistu, ktorý sa nachádza v kataleptickom stave, stále pracuje a uvažuje o nevysvetliteľnom zmiznutí priateľky. Aldo Lado jej prisúdil symbolické meno. Mira Svoboda, mladá dievčina v rozkvete života, ktorú si zahrala začínajúca Barbara Bach, jednoznačne reprezentuje Mír a Svobodu, hodnoty nadlho stratené, nielen v uličkách Prahy na začiatku 70. rokov.... Lado ide ešte ďalej a do hĺbky, k odkrývaniu podvedomých ľudských strachov, ba až k obsedantnému hľadaniu odpovedí... Napríklad: vyjde najavo že mŕtve ženské telo, ktoré bolo vylovené z Vltavy, Mire S. nepatrí... Kto za to všetko nesie zodpovednosť? La corta notte delle bambole di vetro je pomerne zaujímavá spoločenská kritika s riadnou dávkou makabróznej poézie (napr. bláznivé hry zamilovaných na starom židovskom cintoríne) v klasickom šate gialla. A ešte sa vo filme aspoň na chvíľočku mohlo zjaviť žltobiele policajné auto s nápisom VB a bolo by to dokonalé. (27.10.2010)

Luxusní "žlutý" trip po totalitní Praze, aneb psychadelické Ladovo (jak příhodné jméno pro naše končiny) giallo po československu. "Krátka noc skleněných panenek" je poctivé atmosferické giallo s velmi netradičně vystavěným příběhem, které pojednává o novináři Moorovi. Ten je nalezen v pražském parku polomrtvý a po převozu do nemocnice prohlášen za mrtvého. Jenže on ve skutečnosti mrtvý není a díky jeho flashbackům, tak začíná šílená jízda po Praze 70. let. Divák se tak dočká jednak zaručených trade marků žánru (vraždy mladých dívek; dusivé atmosféry podporované Moricconeho hudbou; novináři, který vyšetřuje na vlastní pěst; nahoty atd.) a jednak také reálií nám velice blízkým. Z nich bych především zmínil nejrůznější pražské památky (Orloj, Malou Stranu, Zlatou uličku atd.), dobové věci (Rudé Právo, vysílaní ČSTV, uplácení kde koho), ale hlavně ten neskutečný feeling komunistické Prahy (ikdyž malinko přikrášlený). Film bych shrnul asi tak, že nejde o absolutní špičku v žánru, ale rozhodně by si ho neměl nechat ujít přínivec žluté filmografie. P.S.1: V rámci žánru má film nejblíže k All the colors of the dark či Plot of fear. P.S. 2: Můj padesátý zářez na žluté pažbě! (18.04.2010)

V závere vám síce garantujem obhrýzanie nechtov, ale nejde až o tak šokujúce finále, ako tu niektorí komentujúci spomínajú. Povedal by som, že predchádzajúca hodinka aj pol funguje lepšie. Ide o kriminálku bez nejakých nechutných, či čisto hororových scén ( teda, ako pre koho ) a práve kvôli tomu ide o dielo, ktoré si môže vychutnať aj univerzálny divák. (17.12.2018)

V celém tomto taliánském subžánru, tento film představuje zcele vzácnou vyjímku, odehrává se totiž ve starobylé Praze, v době Normalizace, zatuchlé, oprýskané, chladné a místy i značně ponuré Praze. Tohle je netypické giallo a jde tak proti všem konvencím žánru, nenese totiž skoro žádný tak typický element zastoupený v tomto subžánru (velké násilí, krev, brutální vraždy, tajemný černě oděný zabiják s velkým dlouhým a ostrým nožem, ani zde není de facto žádný sex a nahota), tohle je především psychologicko, mysteriozní a hypnotická detektivka s velkým tajemným příběhem, z občas z úzkostlivou atmosférou a s mistrnými záběry do minulosti, ale na duhou stranu také z docela dost velkou porcí nudy (v první hodině se skoro nic neděje), chyběla mi zde nějaká větší oživující injekce. Příběh je však opravdu úžasný, nic podobného jsem do té doby neviděl, hodně mi to připomínalo, jak už se tu zmínil giallo psychedelický Martinův thriller "All the colors of the dark". Suma-sumárum z mého pohledu jen průměrné značně pomalé Ladovo první giallo (viz i jeho režijní debut), velké očekávání se nakonec stoprocentně nevyplnilo a já byl nakonec trochu zklamaný, protože jsem očekával přeci jen trochu něco jiného, nebylo to úplně to nejhorší, ale přeci jen bych doporučil přesvědčivější druhý kousek "Who Saw Her Die?", příběh je dobrý (skutečně velmi zajímavý a originální nápad, ta představa je pak přímo děsivá), herecké výkony také ušly, zkušený Jean Sorel, přeci jen nebyl žádný nováček, do této doby přeci jen pár záseků v giallo žánru už měl (třeba u Lenziho nebo Fulciho), finále úžasné a asi pro každého diváka zcela neočekávané, šokující a nejspíš i zklamávající, po hudební stránce standard, ale přeci jenom kdybych si měl vybrat mezi Ladou, Martinem nebo Fulcim, tak dám přednost spíše filmům od dvou posledně jmenovaným. 1* za příběh, 2* za perverzní orgii (nahé ženské a mužské těla, což o to, ale zde to byli dědečkové a babičky) 3* za hudební složku. (02.11.2010)