Hostinec „U kamenného stolu“

Jako okno do jinýho světa. Je zajímavý, jak se za 3/4 století změnilo chování lidí. Z celýho snímku vystupuje i přes všchny útrapy postav ta pohodová neuspěchaná atmosféra první republiky a grády tomhuhle filmu dodávají taky rozhovory synovců, který spolu "nemluví" - takovouhle moc má snad jen čeština :) (07.01.2011)

Další z filmů-mezníků uzavírá nejlepší českou dobu XX. století - první Československou republiku. Stává se tak způsobem, který zřetelně překonává i tak pozoruhodnou literární předlohu nacistické oběti - spisovatele, novináře a přítele bratří Čapků Karla Poláčka. Skvěle, do posledního dosažitelného detailu postižena je atmosféra někdejších výletních-lázeňských hostinců i maloměst tak příznačných pro vnitřní klima prvorepublikové společnosti a tak důležitá pro děj i vyznění díla. Humorný motiv, daný vzájemně se propojujícím čtvercem čtyř mladých lidí, odkazuje i na ostatní Poláčkovu tvorbu (EDUDANT A FRANCIMOR, BYLO NÁS PĚT), ale také na nejlepší část tehdejší české filmové tvorby. Rudolf Hrušínský i Svatopluk Beneš tu hrají jedny ze svých vůbec nejlepších filmových rolí. Formálně starým tvaroslovím (nejvíce je patrno ve scénách s Jiřím Plachým, v scénách se svatebními hosty nebo v neuzavřeném chlapeckém kuličkovém duelu obou bratří a následném happy endu) prosvítá současně film nové doby. To k lepšímu poznamenává i výkony starších herců (Neumann, Šejbalová, Rašilov, Plachý). Za zmínku stojí i výkon Václava Špidly v nezapomenutelné úloze samozvaného maloměstského dandyho Gastona. I po letech film pohladí na duši. (20.10.2007)

"De se, kam se chce…" Dialogy Hrušínského s Benešem ve třetí osobě jsou docela vtipné. "Okolnosti velmi roztomile s hlubokými očima a s dolíčky ve tváři" dovedou vše k miloučkému finále, ale jinak mi ten děj a některé dialogy přišly až trošku jalové. A ona až moc bezstarostná atmosféra mi vzhledem k jedné ze zápletek (zamilovaná Šejbalová a nešťastný/opuštěný Rašilov) přišla poněkud nepatřičná. Uznávám ale, že ve filmu zazní i několik vtipných hlášek. „Dyndera! On Loudí!“ v podání Růženy Šlemrové alias paní Dynderové mezi ně patří zcela jistě. (26.02.2023)

Skvělý film, nabytý nezapomenutelnými replikami. Vedle Haasových Mužů v offsidu druhá dokonalá adaptace skvělého spisovatele, který se konce války nedožil. Natáčelo se ve čtyřicátém osmém a Gruss ještě nemusel ukázat nic z nového socialistického člověka, díky bohu za to. Poláčkův osobitý humor plný staré češtiny nestárne, kdepak, je to pořád stejně velká legrace, vynikající scénář navíc přinesl spoustu vtipů a ta herecká squadra, radost pohledět! Rašilov, Neumann, Šlemrová, Beneš, Hrušínský, Plachý, Šejbalová, Trégl - jeden jako druhý vytvořili svět, ve kterém není Poláčkův humor deklamovám, ale kde přirozeně žije a dýchá. Výborné jsou i vedlejší postavy, za všechny citujme světáka Garsona ( Pane, Garsone, jste tak sečtělý! Ano, čtu již několik let."): "Ženy, ženy. Příteli, máte rád rusovlasé? Varuji vás, mají ďábla v těle. Já bych mohl vyprávět, mondyjé." (27.11.2006)

"Ó ženo, tvé jméno je faleš!" pronáší rozevlátý umělec Bene Mertens (Magister Kelly z Pekaře) v jedné z nejtypičtějších veseloher starých časů. Majitelka hotelu Šejbalová v roli nevěrné fuchtle, která jí mimochodem opravdu sedí, prchne s tímto umělcem za hranice všedních dnů, opuštěný manžel propadne melancholii, a hotelu se ujmou synovci Hrušínský a Beneš. Co z toho vzejde již není příliš podstatné, neboť děj a zápletka jsou vskutku podružné. Jde zejména o pocit, který z tohoto filmu čiší. Že to prostě nemůže špatně dopadnout. Lehkost, vzdušnost a nadsázka je mottem každého okénka snímku a na téhle vlně je sakra příjemné alespoň chvíli plout...90% (22.05.2011)