Love

LÁSKA je mrdka, vycákaná ve tři dé do objektivu kamery. LÁSKA jsou zfetované surrealistické kundožvásty dvou až tří narušených pomatenců. LÁSKA je neustále honění nějakého vyrachtaného slizkého cigoše. LÁSKA je neumětelské, unylé a sterilní píchání jedné až dvou zoufale asexuálních prkenných pičí na červeném prostěradle. LÁSKA je panické prstění načechraného bobra, provázené lhostejně chladným funěním. LÁSKA je důkazem, jaká to hluboká životní moudra, existenciální jinotaje a prudké artové metafory lze nalézt na dně plechovky s Toluenem. LÁSKA je porno, které ochabuje a vysušuje. LÁSKA je mrazivým mementem toho, že kdejakého narušeného rádoby artového Kašpara dneska pustí s „filmem“ až do Kán a pak i do kinodistribuce. LÁSKA je totálně otravná, trapná, povrchní, nudná, frigidní a hloupá narkomanská pičovina. LÁSKA je dementální potrava pro vysmažené pozérské ufony, co na výletě prohlásí za umění i freneticky vyblitý salát z lysohlávek a zelených makovic. LÁSKU zažijete i tak, že si na pestrobarevnou zeď přicvaknete statickou fotku z katolického porna a dvě hodiny na ní budete čumět za hřmění Bachových preludií a mumlat si u toho kýčovité a tupé dělnické psychobonbonmoty. Vskutku transcendentní zážitek! (09.12.2015)

Propletení zvuku, obrazu a sexu v jediné trojce - to jsou nejsilnější momenty filmu: jako ve scéně orgií (tam tedy nebyli jen tři...), kde rytmické pohyby kopulujících těl pulzují v mihotavém světle a vkrádají se do mezer mezi tóny řvoucí hudby. Nebo jako v dvojscéně diskotéka-sex, kde hudba a světla laseru rozvibrovávají a obepínají mladá těla ještě dříve, než se při sexu propletou navzájem. Jestliže byl "Enter the Void" o limbu vlastních životních chyb, pronásledujících hlavního hrdinu ve formě navracejících se vzpomínek, platí to o "Love" ještě více. Paměť a osobní muka, nemožnost zahnat nepříjemné vzpomínky, jež se vracejí podle svých zákonů - linearita vyprávění je proto správně potlačena. Chyby a frustrující momenty koexistují se šťastnými, otravují je, vytlačují je: závěr proto už (naopak po lineární ose) náleží zoufalství. /// Nemůžu se rozhodnout, zda je kladem či negativem jeden z efektů filmu, a to hra identifikace (režisérova i divákova) s postavou hlavního hrdiny. Je nepochybné, že se Noé do postavy Murphyho zčásti projektuje, zároveň se ale Noé ironizuje - trapnou persónou, již hraje sám Noé; tím, že Murphy je opravdu blízko toho být jen mluvící falus, jak sám přiznává. Na druhou stranu, snaha vyvolat identifikaci diváka s Murphym je podle mě trochu podbízivá - Murphyho postava je jako dělaná přes marketingový kopírák reklamní agentury pro cílovou věkovou skupinu: hlavní zábava je soulož, má rád filmy, od béček po ty kvalitní (aby nebylo vidět že je úplný idiot), žádné knihy v bytě, brát lehké drogy ale rozhodně nebýt smažka, studovat VŠ, ale moc se nenamakat, party, diskotéky atd. Má to spolu s použitím ICH-formy naznačovat, že se máme s hrdinou identifikovat? A chce nás tak Noé provést stejným limbem a ke stejnému prozření, jako hl. postavu? Díky, ale není třeba a ani pro většinu diváků nebude. Nebo to je jen osobní zpověď režiséra? /// Hlavním negativem filmu je ono občasné vyejakulování divákovi přímo do obličeje některých zjevností, podané zbytečně jednoduchou formou (zase to nevinné dítě jako v Enter the Void!) či jednoduchými promluvami postav (opět viz Enter the Void). (30.09.2015)

Po ohlasech na Enter the Void jsem vpravdě očekával cinefilní zážitek, patřičně odosobněný, bez hlubšího napojení na příběh. Prvního očekávání se mi dostalo vrchovatě - filmové odkazy v prvním plánu, nápadité kompozice, skvělé svícení a jump-cutové stříhání v tom druhém, skvělé vedení příběhu v sofistikovaně narušované chronologii v plánu třetím. Ale o nemožnosti navázat se na jednání postav se mluvit nedá a v tom ohledu mě Noé překvapil. Zobrazení různých podob lásky ve vývoji jednoho, pardon - dvou, vztahů, snímaných skrze tělesnost, poskytuje - podobně jako ve Winterbottomově 9 písních - pozoruhodně silný ponor do nejzákladnějšího a tudíž jednoho z nejzprofanovanějších námětů všech dob, aniž by se tvůrce kompromitoval náporem banality. (03.10.2015)

Noé se nesnaží být kontroverzní, jeho Love se ani nesnaží být (a ani nepotřebuje optiku Xaviera Dolana jak napsal POMO). Love je sexuální chuť, vášeň po partnerovi na začátku vztahu, bohužel bez vystříkání na tvář nevědomého diváka s emocionální vsuvkou, nebo melancholickou vzpomínkou. Love je o vztahu na úplném začátku, krásně zobrazená touha, bohužel, jen v sexuálních praktikách, což je škoda. Love potřebuje detailnější až chirurgicky vtaženou vsuvku, zobrazení vztahových a životních událostí, a hlavně lásky se všemi tvrdými následky, jakou disponovala Adèle. Je to škoda, ale sledovat to s ženskou, určitě bych z filmu nic neměl. Noé by se mohl vrátit k temnotě, kterou má v sobě. To by v kinech dnes málokdo rozdýchával. (27.12.2015)

Pseudo-art v krystalické podobě posouvající hranici až k pornografii. Kdepak pane Noé je to druhé setkání a zatím jste mě vůbec nepřesvědčil o svých kvalitách, které by měli z vašich filmů prohlubovat prožitek. Zatím jsem měl jen možnost spatřit ono vyprázdněné NIC a v případě Love to platí dvojnásob. Příběh sice líčí tragický osud jednoho amerického floutka a jeho dvou "bičíš", propletené vztahy, životní rozhodování a odráží vnitřní pocity svých protagonistů. Ale stále z toho dýchá tak povrchní zpracování nevyjadřujíc jedinnou kloudnou myšlenku, sdělení či podstatu dění událostí. Do toho různé hrátky se stříhem, poblikávání obrazu a snaha imaginaci postrčit do hlubší roviny, ale v mých ústech zůstává akorát tak pachuť prvoplánovosti a jako třešnička na dortu ještě řádná nuda k tomu. Nenašel jsem zde moment hodný obdivu. (16.11.2015)