Solino

Pěkný a pohodový film se špetkou dramatu a napětí. Zkrátka ze života. Italská rodina se dvěma syny emigruje do průmyslového Německa za prací a za štěstím. Částečně se jí tam štěstí dostane, i rodičům, i již dospělým dětem. Ale jak je známo, touha po domově je silná a často se vracíme právě tam, kde máme své kořeny. Film je také o bratrském soupeření, lásce a odpuštění. Určitě nezklamal. (30.11.2018)

Fatih Akin je můj nejoblíbenější současný německý režisér. Jeho stěžejním tématem jsou život a trampoty přistěhovalců v Německu. V Solinu toto téma bravurně kombinuje s poctou italské poválečné kinematografii. Za pomocí úžasného filmového jazyka, který stojí na brilantní schopnosti Fatiha vyjadřovat se obrazem a na jeho dramatickém nadání, přináší rafinovaný příběh dvou bratrů v Německu žijících Italů. Solino vypráví o jejich vzájemném vztahu, vztahu k rodině, k ženám, filmu, o jejich dospívání a životě v cizí zemi. Způsob jakým k nám pak Fatih Akin skrze plátno v případě Solina hovoří mi evokuje např. Feliniho AMARCORD. Příběh je nám vyprávěn s neuvěřitelnou lehkostí, úžasným humorem, zároveň však vypráví i o strastech a to mu spolu s dobře napsanými postavami dává na uvěřitelnosti a autentičnosti. Fatihu Akinovi se podařilo natočit opravdu krásný film, který však není kýčem. Mám tento film moc rád a dle mého názoru patří k vrcholu současné evropské kinematografie. (27.06.2011)

Ďalší skvelý Akinov film. Páči sa mi s akou bravúrou sa pohral s jednotlivými postavami. V úlohe matky sa úžasne zaskvela Antonella Attili. Užíval som si jednotlivé obrazy ako hrozienka v bábovke. Sledujúc ani nie tak filmový príbeh ....ale ako sa vždy - odveký vzťah dvoch povahovo rozličných bratov - v danej situácii držal ...vyvíjal ... a mám dojem, že keby ten film trval ešte o pol hodinudlhšie ... zase by to neskončilo ako teraz ... sľubným podaním si rúk :). Jedine čo banujem, že v tom filme neboli originál talianskedialogy medzi hlavnými protagonistami a len nemčina ...a to neviem, či som mal špatnú kópiu, alebo naozaj v originaly taliančina nebola. Napriek tomu ... druhý Akinov film kde dávam 5 b. (17.02.2013)

1964 ještě doma v Itálii. Po otcově-dědečkově smrti směr Německo. Duisburg. Země zaslíbená, nebo spíš byt zaslíbený? S WC na chodbě, bez bidetu! Cibule je malá, artyčoky nejsou. Otec si nechce špinit ruce. Matka vymyslí pizzerii, Solino. Otec neplatí nájem a účty, zato koupí televizi. Ty hákové kříže mne fakt dostaly. Nápad s kolejemi bezvadný. Zlodějem spony ovšem druhý z bratrů. O deset let později pizzerie už zavedená. Gigi i Giancarlo oba pracují, jeden stále krade. Konkurence roste, zlatá mládež si užívá. Přistižení není nejpříjemnější. Trik s dědečkovou fotkou vtipný. Ale kufry jsou sbaleny. Gigi stále za malého hloupého bratra. Giancarlo ten protřelý. Krádež kamery vyústí nečekaně. Další sbalený kufr už není chlapců. Když je bratr hajzl, těžko něco dělat. Ukrást identitu je tak jednoduché. Otec není o moc lepší a zase je to na Gigim. „Jdi si žít svým životem,“ říká matka. Zvláštní film, takové Kaino-Ábelovské, vzbuzující emoce. Včetně Gigiho prvního a posledního filmu. (26.09.2008)

Už druhý Akinův film a opět jsem nadšená. Někdo tady napsal, že konec byl předvídatelný, ale já jsem ho osobně až takový nepředvídala a možná právě v tom bylo to kouzlo. Moc hezký, téměř psychologický příběh o dvou bratrech s rozdílnými povahovými vlastnostmi a jak se projevovaly v jejich přístupu k různým životním situacím. Hlavní postavy byly dokonale prokreslené a já jsem byla od počátku vtažena do jejich života rychlostí blesku. Gigi a Giancarlo, dva italský kluci s kterými mně bylo moc příjemně navzdory možná i objektivní kritice. A pamatujte si, že na světě jsou důležitější věci než pizza a to "oheň a vášeň." (10.11.2012)