Proti přírodě

Pěkný snímek, taková sonda do myšlení člověka, který neví, co se životem. Je to drama v pravém slova smyslu, naproti tomu komedie – jen z části. Humorné situace, humorné myšlenkové pochody tam jsou, ty jsou ale humorné jen do té doby, dokud si neuvědomíme, že takový život prostě je – zřejmě alespoň v Norsku. Vidíme totiž obraz zbytečného člověka – trochu Ibsenova Peer Gynta. Na rozdíl od Peer Gynta zde ale hrdina nechodí po bájných místech ani vzdálených exotických zemích, ale jen po okolní přírodě; další rozdíl je v tom, že Peer Gynt končí v podstatě katastrofou, Proti Přírodě nekončí vlastně nijak, všedním návratem do všedního života, se stejnou beznadějí, kterou hrdina prožíval. V kontextu závěru tak divák zjišťuje, že hrdinova cesta vlastně neměla žádný cíl; co je rovněž pozoruhodné, snad nic z toho, do čeho se na cestě pustil, se mu nepodařilo. Zdá se, že hrdina spíše než Peer Gynt si zaslouží být roztaven na knoflíky. V tomto kontextu pak diváka napadá, proč snímek vlastně vznikl. Autor sám na besedě po promítání přiznal, že film v podstatě vznikl proto, že měl málo peněz, a na nic jiného by mu nezbylo. Příběh prý přitom není autobiografický. Potud lze říci, že to je scénáristicky téměř dokonale zvládnuté a stejně dobře odehrané, na otázku proč to však neodpovídá. Snímek tak může plně oslovit zejména diváka, který sám je v situaci, že přemýšlí obdobně. Jo a naproti tomu, co napovídá plakát, ten film není celý nahatý (což, pravda, bylo trochu zklamání). Hodnocení ponechám na pěti hvězdám, protože jsem se přece jenom dobře pobavil a dané úvahy se mi honily hlavou spíše později. (Peer Gynt mě napadl už během snímku, škoda, že jsem na to po skončení zapomněl, mohl jsem se na to autora zeptat.) (17.02.2015)

Proti přírodě aneb Svoboda je poznaná nutnost. Jsem relativně mladý otec, společensky neohrabaný a běhám po horách. Už při traileru jsem zaregistroval riziko, že by se mohlo jednat o film o mně. Částečně. Proklamovaná otevřenost hlavního hrdiny, prezentovaná vnitřním monologem, jehož prostřednictvím bilancuje a plánuje, jak celou svou partu kvočny a trpajzlíků pošle k čertu, šokuje jen ty, kteří proudem verbálního vědomí nedisponují, nebo mu nenaslouchají. Vývoj událostí však brzy naznačí, že překvapivé vnitřní výpovědi jsou prostředkem, jak zvýraznit možnou rozpolcenost člověka typu mladý otec - a nejspíš nejen jeho - ony ani ty matky nejspíš nejsou z monolitu, ale na to raději nemyslet. Nápad zasadit přemítání do nedotčené přírody podtrhuje zprávu filmu případně, možná ale až příliš doslovně. Příjemný coming of age film. Repríza po 7 letech usilovného otcovství. Změna hodnocení ze čtyř na pět. Kdyby to někoho zajímalo, ta tklivá skladba na 53:58 je klasický jazzový kus The Moon Is a Harsh Mistress Jimmyho Webba v podání norské zpěvačky bulharského původu Radky Toneff, album Fairytales (1982). Umělkyně zemřela pár měsíců po vydání alba předávkováním léky na spaní. (10.06.2015)

Klasický příběh o krizi středního věku v poněkud netradičním kabátku. Vyprávění formou monologu sice není zrovna novinka, ale zdejší vypravěč má svůj osobitý šmrnc. Proti přírodě nepřináší nic nečekaného nebo ohromujícího, jedním z nejsilnějších faktorů je určitě skvělá norská krajina, kterou jsem si ve filmu opravdu užívala. Celkově 75 %. (07.03.2015)

Ole Giæver odhaluje svou mužnost, doslovně i obrazně. Jeho přehnaně volnomyšlenkářský výlet za svou vysněnou, zatím neurčenou budoucností, odehrávající se jen v jeho hlavě, je naplněn nádhernou scenérií norské přírody, skvělou režií a, žel přírodo, také nahodilým a velmi nedotaženým scénářem, jehož celkové vyznění je pro mne milé, nikoliv ovšem inspirující, což jsem si od námětu sliboval. [Filmový Klub Citadela-Litvínov] (17.02.2016)

Po delší době jsem měl možnost vidět v kině skutečně epesní filmový portrét. Když se zamyslím nad podobnými náměty, nenacházím ve své hlavě mnoho shod. Uvolněná komedie Po čem ženy touží nebo smutný Věčný svit neposkvrněné mysli se ubíral myšlenkovými pochody, jenomže Ole Giæver šel ještě dál a natočil film o člověku hledající návod na svůj život. . To rovněž vysvětluje, že kromě režie si v celém filmu zahrál spolu se svou rodinou. Neustále se snaží mít lidský pohled na věc. Emoce při hledání sebe sama působí naprosto upřímně a mě to připomínalo nejběžnější situace ze života, jako bych se do Martinovi role převtělil já sám. Každému z nás rotují v hlavě tisíce myšlenek, bádáme nad tím jak by jsme mohli být lepší, jak ostatní by se měly chovat k nám, co by bylo kdyby nebylo, co bude když to či ono uděláme. Myšlenkové pochody doprovázejí veškeré naše počínání, někdy nám dokáží pořádně zamotat hlavu. Dostávají nás do nestandardních momentů, kdy můžeme zapomenout kým jsme a co představujeme. Výlet do přírody se může nabízet jako jedna z možností jak vytřídit negativní myšlenky, v podstatě o tom vypráví příběh. Jednoduché to hrdina rozhodně nemá a jeho citová rozpolcenost je přesně ztvárněna. S tím souvisí i intimita, která je zpracována v poněkud otevřenější formě. Kromě bezprostředních myšlenek filmové postavy Martina odhazuje svůj stud sám režisér, jenž se dobrovolně nechává točit při scénách, kde by jiní byli otočeni zády. Melancholická nálada je naštěstí skromnější než by se z popisu dalo čekat, pořád osciluje mezi komedií a dramatem. Není tedy důvod odejít z filmu se špatnou náladou. Dospělý a přesto přístupný, intimní a přitom odtažitý, snový, takový je film Proti přírodě, který si mě naprosto získal! Bez váhání * * * * * (18.02.2015)