Klub vyvolených

Ach jo!! Zavzpomínejte, kolik podobných filmů, kde hlavní roli hraje škola pro děti zbohatlíků, jste už viděli. Každá taková filmová škola zcela logicky nabídne panu scénáristovi jednoho dacana, kterého je třeba přesvědčit, aby šel do sebe, začal se učit atd. Klub vyvolených je typickým zástupcem šablonovité, uniformní nudy, z čehož jsem nařknul už o poznání lepší Společnost mrtvých básníku Petera Weira. Už jen fakt, že v tomto filmu do sebe cpou studenti jen dějiny starověkého Řecka a Říma a právě díky těmto znalostem se posléze stanou velice dobře finančně zabezpečenými (popravdě: kurevsky dobře) právníky, bankéři (popravdě: zloději, lháři), mně lezl na nervy. Na konci se divák sice dočká docela ucházející moralitky a poslední věta pana profesora Hunderta je velmi pěkná (dokonce jsem takový závěr nečekal, i když zbytek děje filmu byl předvídatelný až hanba), ale co naplat, když dacan je příliš krotkým dacanem, vše je líbivě uhlazené a film nenabízí nosnou zápletku o skutečně podstatných, zajímavých a poutavých školních problémech, jaké můžete vidět třeba v takové Napole. Filmy o školách by se měli zaměřit buď na nějaké skutečně zajímavé jedince, nebo pokud chtějí vyprávět o nějaké škole jako celku, pak by si tvůrci měli vybrat skutečně zajímavé prostředí, nemluvě o následném, pokud možno neotřelém, originálním (a také působivém) zpracování. Vidět tento film předtím, než jsem nakoukal ty ostatní příběhy ze škol, a když jsem za nejlepší film považoval Forresta Gumpa, pak by se mi Klub vyvolených velmi líbil. Dnes už bohužel ne. Ani v neděli odpoledne. (18.06.2008)

Před tabulí bude vždy džungle, i kdyby se stokrát tvářila jako francouzská zahrada. A jak je známo, džungloví predátoři nemění své skvrny, jakkoli jim jejich úsilí přináší jen slabou a neduživou kořist místo ušlechtilého dvanácteráka Klinea. Snad i platí, že charakter člověka je jeho osudem. Bezcharakterní člověk vlastní osud nemá, jen jeho stín dopadá na osudy těch druhých. (24.03.2021)

Nikdy jsem nezažil za svá studijní léta žádného učitele, který by dokázal strhnout studenty a přimět je se s chutí učit. Těžko říct, jestli je to možné jen na filmovém plátně, ale s Kevinem Klinem by mě ta historie taky bavila. On ale nezaujal svým přístupem pouze studenty, ale i mě jako diváka. Jeho herecký projev je neskutečný, když měl na konci slzu na krajíčku, pomalu jsem ji tam měl taky. Tak trochu přehlížený film, což je škoda. Vždyť už oscarový herec v hlavní roli, dva mladíci, kteří se nyní značně prosazují a hudební skladatel, jehož hudba je vždy na špičkové úrovni, musí vyvolat zájem. Film mi neskutečně sedl, proto s hodnocením nebudu nijak šetřit. 90% (22.05.2012)

Po stopách Emila Hirsche.. "Klub vyvolených" je přesně ten typ filmu, který se hodí na deštivé nedělní odpoledne - neurazí, nenadchne.. Vidět jej můžete, ale kdyby jste se k němu nedostali, tak se nic neděje.. Kdyby nebyl snadno srovnatelný s mladším snímkem " Společnost mrtvých básníků", kde navíc hraje můj oblíbenec Robin Williams, tak by asi udělal více parády.. Obsazení ústřední dvojky - Kevin Kline a Emile Hirsch - bylo výborné, ale scénář spíše nudil.. Příběh klouže po hladině a všechny "dramatické" zvraty působí mělce.. Bavila mne pointa postavená na skoku v čase.. (27.01.2019)

Kline. Tohle byla jeho show. V jeho podání nebyl profesor Hundert Mirkem Dušínem ani patetickým žvanilem, ale zásadovým čestným člověkem, kterého jsem mu bezezbytku uvěřil. Naopak Hirsch byl tím, kdo tady spíše kazil a je to on společně s nedostakem emocí, co mi brání hodnotit maximálním způsobem. 80% (02.01.2011)