Klub vyvolených

Poslední dobou dávám pořád slabší čtyři hvězdy. Tohle má sice takovou nedotaženou formu, působí to nevyzrále a některý scény vlastně i dost rušivě, ale jako celek, hlavně kvůli tomu poselství, si to 4* zaslouží. Akorát fakt nepochopim, že byl paňčel jedinej, kdo si "toho" v obou případech všimnul. To je jen jeden z řady momentů, kdy to bylo nevěrohodně podaný. A podle mě neni náhoda, že Kevin Kline tu vypadá dost stejně jako Robin Williams =). (75%) (01.03.2015)

Ach jo!! Zavzpomínejte, kolik podobných filmů, kde hlavní roli hraje škola pro děti zbohatlíků, jste už viděli. Každá taková filmová škola zcela logicky nabídne panu scénáristovi jednoho dacana, kterého je třeba přesvědčit, aby šel do sebe, začal se učit atd. Klub vyvolených je typickým zástupcem šablonovité, uniformní nudy, z čehož jsem nařknul už o poznání lepší Společnost mrtvých básníku Petera Weira. Už jen fakt, že v tomto filmu do sebe cpou studenti jen dějiny starověkého Řecka a Říma a právě díky těmto znalostem se posléze stanou velice dobře finančně zabezpečenými (popravdě: kurevsky dobře) právníky, bankéři (popravdě: zloději, lháři), mně lezl na nervy. Na konci se divák sice dočká docela ucházející moralitky a poslední věta pana profesora Hunderta je velmi pěkná (dokonce jsem takový závěr nečekal, i když zbytek děje filmu byl předvídatelný až hanba), ale co naplat, když dacan je příliš krotkým dacanem, vše je líbivě uhlazené a film nenabízí nosnou zápletku o skutečně podstatných, zajímavých a poutavých školních problémech, jaké můžete vidět třeba v takové Napole. Filmy o školách by se měli zaměřit buď na nějaké skutečně zajímavé jedince, nebo pokud chtějí vyprávět o nějaké škole jako celku, pak by si tvůrci měli vybrat skutečně zajímavé prostředí, nemluvě o následném, pokud možno neotřelém, originálním (a také působivém) zpracování. Vidět tento film předtím, než jsem nakoukal ty ostatní příběhy ze škol, a když jsem za nejlepší film považoval Forresta Gumpa, pak by se mi Klub vyvolených velmi líbil. Dnes už bohužel ne. Ani v neděli odpoledne. (18.06.2008)

Kdykoliv se snažím The Emperor’s Club nějak shrnout, chce se mi napsat, že ten film je skvělou ukázkou aristotelovské etiky, načež mi dojde, že Etiku Nikomachovu četl málokdo a že jsem asi jediný šílenec, který má chuť rozebírat ve filmovém komentáři eudaimonii a morální teorie. Jenže paralel mezi Aristotelovými myšlenkami a filmem o učiteli, který věří, že může změnit jednoho ze svých studentů k lepšímu, je tolik, že se nabízí alespoň několik zmínit. Stejně jako Aristoteles i učitel antických dějin William Hundert z The Emperor’s Club zastává názor, že morální hodnoty musí být v lidech rozvíjeny, a považuje proto formování žáků za svou povinnost. Stejně jako Aristoteles, podle něhož neexistují žádné univerzální morální zákony a jen osoba jednající v souladu s rozumem a ctnostmi může pochopit, co je správné udělat, se i William Hundert dostane do situace, kdy je jeho jedinou nadějí vsadit na svůj úsudek a doufat, že jeho rozhodnutí bylo za dané situace správné. Stejně jako Aristoteles, který považoval vedení racionálního, ctnostého života za jediný způsob k dosažení eudaimonie (= spokojeného života), i William Hundert věří, že pro plnohodnotný život je potřeba být morální osobou. A konečně stejně jako Aristoteles i William Hundert nakonec dospěje k přesvědčení, že eudaimonii, podstatu svého bytí, nemůže hodnotit na základě izolovaných momentů štěstí nebo bolesti, ale jako shrnutí všeho, k čemu jeho život vedl. The Emperor’s Club jsem viděla poprvé před několika lety a tehdy mě zaujal primárně kvůli nedokonalosti hlavního hrdiny, nečernobílému vidění světa a skvělému obsazení v čele s Kevinem Klinem; dnes mu jakožto člověk, který má morální filosofii poměrně rád, musím přihodit i tu poslední, pátou hvězdičku. (27.02.2010)

William Hundert (Kevin Kline) roky vyučuje historii starého Říma a antických kultur na soukromé škole svatého Benedikta. Je přísným a spravedlivým profesorem, který je u svým žáků oblíben a vážen. Vždy klade důraz na charakter a morálku mladých mužů i sebe. Když do školy nastoupí syn známého senátora Sedgewick Bell (Emile Hirsch), je od prvních okamžiků zřejmé, že se klidná třídní atmosféra změní. Pro Hunderta relativně k horšímu, protože žáci Bella obdivují a snaží se ho napodobit. Pro žáky k lepšímu, protože zakusí také jiný život, než jen biflování letopočtů. Díky svému vlivnému otci má Bell jistotu, že jeho prohřešky budou přinejmenším mlčky tolerovány. Nepomůže ani Hundertova audience u senátora a stížnost na jeho syna. Tam vidí pouze jeho nezájem o synův charakter a vzdělání. Po počátečních střetech si však Hundert a Bell k sobě najdou cestu a to, co je spojí, je právě historie. Z dříve podprůměrného Bella se stane výborný student se zájmem o učení a na dřívější výstřelky zapomene. Když se však na škole koná prestižní soutěž o titul Julia Caesara, Hundert začíná odhalovat pravdu o svém nejoblíbenějším žákovi. (22.06.2010)

Profesor Hundert se přes historii snaží vštípit své třídě i význam slov morálka a čest, ale narazí u hajzlíka Bella. Profesorovo rozhořčení trvá jen do chvíle, než se setká s jeho otcem- senátorem. Pochopí, že problém je někde jinde a "záchranu" Bella pojme jako svoje poslání. Přináší mu radost, když snaha nese svoje ovoce, rmoutí se, když selhává. Film má scénář, který se hemží výroky o cti, ale je napsán tak, že slovo "čest" je vždy použito v pasujícím kontextu a tak nezvedá žaludek, ale motivuje k zamyšlení. Podnětný film, zvlášť v dnešní bezpáteřní době, ale obávám se, že ti, kteří by měli, se za nos nechytnou. (04.06.2006)