Room

U mě film boduje hlavně tím, že je jiný. I když právě kvůli tomuhle je jasné, že v kinech se ohřeje asi jako cestující v pražské MHD. Všechno je tady jinak než jak bych si myslel nebo jak bych to býval sám udělal. Tak mě to zmátlo, že ani s hodnocením si úplně nevím rady. Jen teda, když už jsem zmínil tu pražskou MHD, tak tempíčko celkově bylo na úrovni průměrného šoféra ČSAD, kvůli čemuž se určitě nebudu pouštět do knížky, protože nemám rád, když mě probudí rána hřbetem do čela. (10.12.2015)

První tíživá, klaustrofobická a i relativně zajímavá polovina, kdy malý Jack nemá ponětí o okolním světě a vše vnímá jenom skrze televizní obrazovku, je výborná. Jenomže jakmile dojde k prvnímu velkýmu zvratu (kterej je sám o sobě sice předvídatelnej, ale perfektně natočenej), začne film upadat do rutinního, rádoby psychologickýho, rodinnýho, smutnýho a samoúčelnýho dramatu o snaze začlenit se do běžnýho života. A přesně tehdy, kdy si divák uvědomí, že už čeká jenom na ten happyend, pochopí, že v tý druhý polovině vlastně nic nefunguje. (22.02.2016)

Rozmotání koberce na korbě pick-upu představuje předěl mezi dvěma filmy. Ten první je stísňující, v práci s prostorem nápaditý, obsahující solidní thrillerové prvky. Ukazuje, že svět fantazií a život v iluzi můžou potlačit bolestnou realitu a že nepoznané nemůže scházet. Ve druhém přijdou na řadu obtíže spojené se sociální integrací a režisér se nám ohleděnými prostředky snaží naléhavě sdělit něco, co všichni v souvislosti s prvním filmem už dávno ví. Že žít může být stejně obtížné jako přežít.. Bye-bye room.. (01.11.2016)

Neskutečná psychologická bomba! Takovéhle psychologické filmíky, hrající si s podvědomím diváka naprosto miluji. Hned od začátku na mě Room působil příjemným melancholickým dojmem. Dokonce jsem se občas nevědomky radostně usmíval, jak jsem se nechával unést poutavým scénářem. Postupem času si divák zlehounka uvědomuje pravou zápletku snímku a hlavě se mu rojí neskutečná záplava smíšených pocitů, emocí a dojmů. Naskytly se i chvíle, kdy jsem na plátno koukal vykulenýma očima a hubou dokořán, čemuž napomohla i bravůrní režie Abrahamsona, ozdobena hudební rozkoší Stephena Rennickse. Myslím si, že kdyby byl nějaký video záznam mého ksiftu, po čas sledování Room, mohl bych v nejbližší době očekávat pozvánku do Bohnic. Takovou pocitovou euforii jsem v kině zažil naposledy při posledním Potterovi. Možná malinko hlušší byla pasáž po jednom zásadním příběhovém segmentu (nebudu spoilerovat). Na druhou stranu to dost možná bylo v zájmu režiséra, aby poukázal na psychologii hlavních aktérů filmu. ___ (Cinestar, Hradec Králové) (27.01.2016)

V některých komentářích se objevuje rozdělení filmu na dvě půlky. První klaustrofobická, odehrávající se v omezeném prostoru cely, má být výrazně lepší té druhé. Problém vidím v tom, že mnozí diváci šli na thriller. Námět k té domněnce sváděl, trailer jakbysmet. Jenže očekávání se nenaplnila. Room je od začátku až do konce psychologické drama o ztrátě svobody a následném vyrovnáváním se s psychickými traumaty. Jen v první části se najde pár thrillerových prvků, v té druhé už drtivě převládá psychologická rovina vyprávění. Další problém může někdo spatřovat v tom, že snímek je snímaný optikou dítěte, což některé vede k tvrzení, že film je příliš sentimentální. Na slzopudný a vydírající sentiment jsem citlivý, Room mi po emocinální stránce sedl takřka dokonale. V tom, oč se snaží, je přesvědčivý a s ohledem na látku citlivě natočený. Pokud někteří šli na nového Sběratele polibků, je to jejich problém. Celkový dojem: 90 %. (13.04.2018)