Já, Earl a holka na umření

Jeden z najlepších filmov minulého roku sa nedostal do našich kín, na rozdiel od priemerných Papierových miest, nezozbieral žiadne akademické nominácie a nezarobil žiadne veľké peniaze. Jeho najväčšou prednosťou je presné zachytenie pocitov 18 ročných deciek, ktorí sa dokážu chovať ešte prirodzene predtým, ako sa skazia "reálnym" životom. Pokiaľ sa toho dožijú a možno je aj lepšie sa toho nedožiť. Filmy hodnotím plným počtom ak ma za prvé nesmierne dojmú, alebo intelektuálne na dlhšie rozoberú. Toto je prvý prípad a vôbec nemám pocit, že toho dosiahli tvorcovia lacnejšími prostriedkami. (21.03.2016)

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním. (18.09.2015)

Citová ždímačka. Hispterská, účelová a průhledná. Režie se strašně snaží o nevážný pohled na vážnou věc, ale strašně při tom tlačí na pilu, takže je všechno až moc strojené. Plusem je snad jedině to, že se tu nepřekročila hranice vkusu. Co se herců týče, tak Mann hraje ty svoje trouby pořád stejně a i když to není špatný herec, tak mě jeho projev nijak neoslovil. To Olivia Cooke naopak nezklamala ani tady, ale sama to utáhnout nemohla. 30% (23.01.2016)

Je to hrozně dobré a hrozně smutné. Takový ten indie coming of age film o sympaťácích na střední škole, co vám normálně prozáří den, jenomže v tomhle navíc nejsympatičtější holka na světě umírá. Konec je neklišovitý a dívá se na všechny ty věci se smrtí, které trochu čekáte, z jiného úhlu. Nebo aspoň myslím, protože přes slzičky jsem toho moc neviděl. (08.10.2015)

Člověk by řekl, že podobné filmy ho už dostat nemůžou, že už proti nim přece musí být otupělý vzhledem k tomu, že téma rakoviny vídáme na plátně minimálně jednou ročně. Jesse Andrews však dokázal postavy zhmotnit, máte pocit, že sledujete osoby žijící vedle Vás, o to více film dokáže ranit, i když si to nechcete připustit. Film se může navíc pyšnit velmi zajímavým režisérským pojetím, sympatickými herci a příjemnému humoru. Poselství filmu je opravdové a pro mě hodně bolestivé. (07.10.2015)