Já, Earl a holka na umření

Ne, z Me & Earl & the Dying Girl se (tedy aspoň si to myslím) nestane druhá Americká noc nebo 8½, ale to vůbec nevadí, protože láska k filmovému médiu je z něj cítit minimálně stejně silně jako ve zmíněných klasikách. Ne, vážně není moc pravděpodobné, že by ti dva mladí středoškoláci, kteří tvoří dvě třetiny hlavního hereckého trojlístku, znali a zbožňovali tolik legendárních, občas i poněkud zapadlých evropských a amerických snímků a navíc jim tak kreativním způsobem vzdávali hold (na to jsou až moc normální, ačkoli podle zvyklostí coming of age snímků, jejichž DNA základní příběhová kostra Me & Earl & the Dying Girl rozhodně nezapře, do kolektivu svých vrstevníků nezapadají a až na několik excentriků, podivínů a samozřejmě pohodového a chápavého učitele jsou pro většinu okolí víceméně neviditelní), ale z každého záběru je cítit, že samotní tvůrci trpí cinefilstvím v posledním stádiu a klidně by ho mohli přenášet jako nevyléčitelnou chorobu. Tak nějak se nedokážu dopátrat, komu je tenhle film vlastně určen; starší diváci snímek po přečtení synopse a priori zavrhnou jako zábavu čistě pro lidi, kteří stejně jako protagonisté právě stojí na prahu dospělosti, náctiletí zase asi moc nebudou chápat tu spoustu filmových narážek, citací a poct a bude jim unikat, proč hlavní hrdina občas pronáší věty s divným německým přízvukem a co – pokud vůbec něco – na tom má být vtipného (a to ani ti, pro něž je angličtina hlavním jazykem, u nás to pak vyšumí úplně). Ale až uslyšíte, jakým způsobem Thomas Mann vystihl dikci Wernera Herzoga (který bude pravděpodobně velkým oblíbencem režiséra či scenáristy / autora knižní předlohy, kterou jsem nečetl a ani ji neznám), okamžitě vás napadne, že by mohl z fleku namluvit režisérský komentář k některému z Herzogových snímků, kdyby mistr nedej bože ležel na smrtelné posteli a osvětlení jeho uměleckých záměrů běžným smrtelníkům by bylo jeho posledním přáním. (18.09.2015)

Jeden z najlepších filmov minulého roku sa nedostal do našich kín, na rozdiel od priemerných Papierových miest, nezozbieral žiadne akademické nominácie a nezarobil žiadne veľké peniaze. Jeho najväčšou prednosťou je presné zachytenie pocitov 18 ročných deciek, ktorí sa dokážu chovať ešte prirodzene predtým, ako sa skazia "reálnym" životom. Pokiaľ sa toho dožijú a možno je aj lepšie sa toho nedožiť. Filmy hodnotím plným počtom ak ma za prvé nesmierne dojmú, alebo intelektuálne na dlhšie rozoberú. Toto je prvý prípad a vôbec nemám pocit, že toho dosiahli tvorcovia lacnejšími prostriedkami. (21.03.2016)

Veľmi zaujímavý snímok, ktorý ma nútil neustále premýšľať a trochu odbiehať od deju. Film sám o sebe ani zas tak hlboký a zaujímavý nie je, ale tých myšlienok v pozadí a predovšetkým tá úprimnosť - proste zaujal. Skvelý námet v silnom prevedení, ktorý zasiahne. Tak tento film na mňa zapôsobil tak, ako tvorcovia zrejme pôvodne zamýšľali. Príbeh to bol teda určite zaujímavý, každopádne absencia humoru je na mieste, lebo snímka je vážna. Dialógy mi neprišli fádne, ale nebolo tu nič, čo by som si ešte dlho po zhliadnutí pamätal. Pekný film. Hoci sa nevyhol všetkým klišé, práve originálny štýl rozprávania aj natáčania je najväčších prínosom tohto filmu. Podarilo sa mu život teenagerov podať o čosi autentickejšie a inakšie, ako som bol zvyknutý. Stojí za pozretie. (12.11.2019)

Celkom vydarená teen záležitosť. Téma umierania/choroby je šikovne zakomponovaná do takmer klasického lúzrovského príbehu zo strednej. Film svojou bezprostrednosťou a humorom minimálne dorovnáva HVIEZDY NÁM NEPRIALI. Navyše sa mi páčilo ako sa tu narába s romantikou. Neškodné PAPIEROVÉ MESTÁ by sa tu mohli veľa naučiť. Občas to pripomenie kality JUNO... (21.09.2016)

Vy-ni-ka-jí-cí nezávislý filmový crossover mezi teenagerskou komedií ze střední, subžánrem romantické komedie/dramatu s nevyléčitelně nemocným a kreativní výtvarně invenční art crazy komedií, jaké točí třeba Michel Gondry, jehož Prosíme přetočte se snímek motivem ,,švédování" filmů podobá nepominutelně. Dva amatérští filmaři, tentokráte v pubertálním věku, se značnou slabostí pro artové klasiky světové kinematografie, a jejich spolužačka s leukémií, tenhle rámec tu byl již nespočetněkrát, ovšem Alfonso Gomez-Rejon k němu přistoupil překvapivě originálně - nesentimentálně, nepodbízivě, bez citového vydírání diváka. Zajímavá je formální složka, kupříkladu zakomponování pásma animace do struktury filmového vyprávění, připomínající třeba nedoceněný Jenningsův snímek Malý Rambo, postmoderní narace a struktura díla, členění na kapitoly, výborná minimalistická hudba Briana Ena... Esence amerického nezávislého filmu... (02.11.2015)