Victoria

Hm. Tyhle hokus pokusy s neustále se pohybující kamerou v jediném záběru moc nemusím. Jasně, do některých sekvencí se tahle forma hodí, ale na dvě a čtvrt hodiny je toho moc. A do toho zjevně improvizované dialogy, které by asi měly dodat na autenticitě, ale ve finále mi připadalo, že herci občas netuší, co mají říkat. A je to docela škoda, protože herecky by mi to i sedlo a příběh, jakkoliv neobjevný, mi také nevadil. Tady mě Němci zklamali. 40% (12.12.2015)

Jak to může dopadnout, když se španělská naivka dá dohromady s týpky z ulice? + filmu přirozenost, spontánnost, dialogy - filmu pomalost, táhlost; první půlka působí jako nevinný studentský skoro "erasmácký" mejdánek, druhá je ostrým, drsným, syrovým bojem o život, jehož společným jmenovatelem je strach a zoufalost. Výborná Laia Costa, tuším, že si při filmování sáhla na emocionální dno.... (21.07.2016)

(10/2016) / Racionálne úplne mimo uveriteľnej reality, paradoxne ale bizarný vývoj udalostí dokonale slúži samotnému filmu a počas neho som Victorii a jej novým kamošom veril každý krok a každú jednu vetu. Surový a autentický zážitok so zvláštnou atmosférou nočného Berlína a unikátna kamera ako bonus k tomu. (9/10) (14.01.2016)

Zdráhám se to odbít otřepanou formulkou "vítězství formy nad obsahem", byť je to do značné míry nejlepší způsob, jak se s tím vypořádat. Každopádně zvolený odvážný a sakra ambiciózní formát "v reálném čase, neustále v pohybu, na jeden nepřerušovaný záběr a prostřednictvím několika nálad i žánrů" umí v nejedné pasáži být nepopiratelně vtahující, intenzivní i "mannovsky" podmanivý jako máloco jiného. Jakmile se však něco neděje (což je pohříchu častěji než by bylo záhodno), tak je naopak zvolená forma příčinou naprostého odcizení a totálního vypadnutí z filmu, kdy si z nudy všímáte čistě oné technické a produkční stránky věci, jak to v které pasáži udělali/ochcali, a ne toho co se (ne)děje na plátně. Jede se prostě celou stopáž po sinusoidě "chvíli až po uši v tom a chvíli zcela mimo to". Přesto tomu nakonec nejvíce škodí něco zcela jiného; a to sice ničím opodstatněná přepísknutá stopáž, především pak její úvodní hodina. Výsledkem je, že by mě nepoměrně více zajímal dokument podrobně mapující vznik a úskalí realizace spíše než výsledek samotný. Přesto klobouk dolů, nedá se popřít, že je to něco, co ještě nikdo v takovém měřítku nezkusil. A natož aby v tom spíše uspěl než neuspěl. (07.10.2015)

Film jako performace a je na vás, za jaký konec to vezmete. Navzdory jiným jsem naopak přesvědčen, že ona jednozáběrová metoda je tu úzce provázaná s obsahem, který by bez ní zkrátka nefungoval. Genius loci nadranního Berlína, kdy anything goes tu hraje jednu z hlavních rolí a kdo se někdy opilý a zdrogovaný sápal ranním velkoměstem zejména ocení bezprostřední věrnost první poloviny filmu, která jinak funguje jako notně přetažený úvod do vyprávění a postav. Chytrým tahem považuju, že nerodilí mluvčí se spolu dorozumívají lámanou angličtinou, čímž se paradoxně zjednodušuje jejich komunikace s divákem, která se vždy omezí na roztomile jalové holé věty a nezatěžuje nadstavbou. Což se obecně dá vztáhnout na celý film. Problém nastane paradoxně s tím, jakmile se dá do pohybu děj, kdy řadu imbecilních rozhodnutí již nelze omlouvat adrenalinem, alkoholem a drogami, zato se zvýší jejich intenzita a díky reálnému času vyprávění si jejich důsledky vypijeme v celé jejich délce. Nepříjemné napětí, které jinak z celého filmu dělá opravdový festival diváckého nepohodlí se tak mění na úporný facepalm a skřípání zubů, protože jednozáběrová metoda se již onosí a nadále ji chybí formální atrakce. Jenom tam je a jenom je to na jeden záběr. Nic víc (nic míň) . PS: na to, že na začátku filmu se šla Victoria neúspěšně vyčurat, to nakonec v pohodě dotáhla další dvě a půl hodiny. Už na škole jsem věděl, že holky chodí na záchod částečně z nudy (21.02.2016)