Stále spolu

Na tenhle dokument jsem se velmi těšil. Mám rád různé životní alternativy a vždycky fandím těm, kteří se o ně pokusí a bojují proti nepochopení systému. Bohužel se dostavilo spíše rozčarování. Rodina Mlčchová je pozoruhodná, ale fandit jsem jim nedokázal. Vyrobit si svépomocí ručně kytaru, lozit neohroženě po stromech, starat se o vlastní ovce a kozy je sice super. Nicméně nemožnost vyjádřit svobodně svůj názor, nebýt schopný mluvit s cizími lidmi a být nuceně izolován od civilizace už tak super není. Nemůžu se ubránit dojmu, že hlavní slovo u scénáře, ve střižně, zkrátka kdekoli vznikala konečná verze dokumentu měl Petr Mlčoch, který tam nepustil nic, co se mu tam nelíbilo. Stejně jako do světa svých dětí... a to je špatně. Chyběla mě zásadní otázka na děti bez přítomnosti otce. A vám se to tak všechno líbí? A zásadní otázka pro otce. Myslíte si, že forma absolutistické vlády otce jako hlavy rodiny připraví Vaše děti pro život na tomhle světě? No a buď by dokument vůbec nebyl, nebo bychom se dozvěděli něco zajímavého. Takhle je to jen nevyužitý potenciál zajímavého materiálu. (08.01.2019)

Absolutně nevím, co si mám myslet o tomhle dokumentu... Co si mám myslet o tom profesionálním otci, to vím. Takhle krásně vymyté mozky (nejlíp je to vidět na dvou nejstarších synech) se jen tak nevidí, to se mu podařilo. Celkově je mi těch dětí líto, protože sice budou umět lézt po stromech, ale jak obstojí mimo rodinu, to ví pánbůh. Trochu mi tam chybělo vysvětlení ohledně té nejstarší dcery, kterou nechali v Česku a která pak najednou měla dítě. Kdybych k dokumentu nečetla články všude možně už dříve, byla bych hodně zmatená, co se to tam děje a proč. Takhle mám jen pocit zmaru nad devíti (matku nepočítám) lidskými životy. Učí je nezávislosti a svobodě a oni na dotaz, jak si představují život, odpoví, že nemají žádné plány ani na zítra. Nač mít taky plány, když vám je někdo udělá. (09.12.2015)

.....aneb Mlčoch Family. Některé scény mě velmi pobavily, u některých jsem byla rozpačitá a u dalších vzteklá. Když to shrnu, děti jsou velmi fyzicky zdatné, ovšem projevují se u nich značné logopedické vady a problémy v sociální komunikaci. Nemyslím si, že to budou mít ve společnosti v dalším životě lehké nebo společnost s nimi. Otec je totální patriarcha, je vidět, že ani nenechá pořádně ty děti vyjádřit svůj názor, alespoň ne před kamerou, vždycky si odpoví sám, a matce se jenom divím. Dokument byl na zajímavé téma, ale trochu zdlouhavý a stále hlavně o otci. Dodatek: Včera jsem ty dva nejstarší syny viděla muzicírovat na Náplavce. Jenom by mě zajímalo, jestli z těch vydělaných peněz taky něco dostanou. (19.08.2016)

Návrh na alternativní název: Pokrytecký psychopat a jeho továrna na asociální neurotiky. __Z hlediska formy je film konvenční, ale z kontextu je cítit, jak omezený prostor režisérka měla: V případě konfrontace by se Petr kousnul a natáčení by skončilo, v případě podlehnutí Petrovým manipulacím by dokument ztratil jakýkoliv smysl. Pokud to nešlo během natáčení, o to víc bych však žadonil po větší vynalézavosti v postprodukci. __ Autorka filmem předává hlavně emoce a atmosféru; informací je pomálu a otázky si klade divák sám - což je vlastně dobrá koncepce. Proč by autorka sama měla řešit sociální singularitu tohoto typu? Zamířením kamery na sebejistého, cholerického a navenek licoměrného (uvnitř zřejmě velmi vypočitavého) člověka poodhalí další hranici našeho společenského uspořádání. Tady totiž nejsou v konfronaci "konzumní" a "přírodní" způsoby života nebo "konvenční" a "alternativní" koncepce rodiny (to jsou jen zcestné interpretace a záminky pro racionalizaci). Tady jsou v konfrontaci sebestředný jedinec, který chce kojit svoje autoritářské (a jiné zvláštní) potřeby a zneužívat slabostí sociálního státu, a státní instituce, které neví, co si počít s parazitem! Z tohoto pohledu je film zajímavým příspěvkem do celospolečenské diskuze. (26.05.2015)

Inakosť verzus tradícia. Žitie na okraji s spoločnosti verzus kresťanstvo, otcovská autorita a rodina. Celkom by ma zaujímalo, čo všetko zobrazené pred kamerou zodpovedá skutočnosti, či napríklad už zrejme dospelí synovia sú stále tak pod otcovskou nadvládou, alebo sa niekedy aj búria. Hádiek tu totiž nie sme svedkami nikdy. Rozhodne verím, že ak si niekto takýto štýl života vyberie, môže byť šťastnejší, ako väčšina obyvateľstva. Neznamená to však, že automaticky aj byť musí a že ja som v paneláku odsúdený na trápenie. O to Tomanovej nešlo, len mi pripadá, že sa dá nájsť aj zlatá stredná cesta, ktorá vylučuje existenčné problémy a to je napríklad život na vidieku a prípadne dochádzka do mesta za prácou. Poznám ľudí, čo zmýšľajú podobne, ako táto rodinka a vďaka takémuto kompromisu vedú šťastný život. (02.03.2017)