Dolores Claiborneová

„Lenže ak človek padá, nepadne zo dňa na deň. Padá v priebehu rokov." Strhujúca filmová adaptácia pravdupovediac nie najgeniálnejšej novely Stephena Kinga. Snímka divákom predstavuje jednu z najsilnejších ženských hrdiniek americkej kinematografie a zároveň sa jedná o akési "ospravedlnenie" pre fenomenálne úžasnú a jedinečnú Kathy Bates, ktorá v predchádzajúcej kingovke Misery nesmie zomrieť dostala takú sku*venú rolu, že by z toho jednému zliezla koža z tváre. Tentokrát sa predstavuje ako Dolores - týraná, no napriek tomu (alebo práve preto?) mimoriadne silná žena, ktorá za žiadnych okolností nedopustí, aby dobehol rovnaký osud aj jej dospievajúcu dcéru Selenu. Fascinujúca mainská sychravá atmosféra (to more!) a výborné herecké výkony. Okrem parádnej Kathy Bates fenomenálne mrazivo-desivá Judy Parfitt, ale od veci prekvapivo nie sú ani ničomný úbožiak David Strathairn, odporne posadnutý Christopher Plummer (ktorý ale, keď sa to tak vezme, hrá najkladnejšiu postavu v celom filme!), Bob Gunton v dojemnom (ak vezmeme do úvahy to, čo postváral vo Vykúpení z väznice Shawshank) cameu, krehká bábika Jennifer Jason Leigh ako keby čakajúca na poslednú ranu od života a v neposlednom rade aj milý John C. Reilly. K tomu nezabudnuteľné scény (v banke, na trajekte, s valčekom v ruke...) a veľmi silná neprikrášlená myšlienka o tom, že matky za istých okolností môžu (musia) byť najväčšie suky na svete. Jedna z mojich najobľúbenejších filmových kingoviek s vizuálne podmanivou spracovaním zatmením slnka. (17.10.2004)

Odkedy som videl Dolores Claiborne prvýkrát ako decko, ten film riadne zostarol. Predovšetkým záverečný výsluch by bol dnes už točený úplne iným spôsobom. Ale čo sa tam zhruba od začiatku druhej hodiny filmu deje, tie tri po sebe idúce flashbacky, to je vysoká škola psychológie. Stupňovaná, až po moment v zrkadle. A herecký koncert, ktorý Kathy Bates predvádza väčšinu stopáže, v poslednej štvrtine vystriedaný civilnou dokonalosťou Jennifer Jason Leigh, ma pri tej nastavenej ruke dohnal k slzám. Klasika a ďalší nepopierateľný dôkaz, že najlepšie adaptácie Kinga sú tie nehororové. Hlavne to ale nikdy, za žiadnych okolností nepozerajte s dabingom! (01.05.2020)

Tenhle film mi dlouho ležel ve filmotéce, až toho teď lituji. Výborně napsané morálně nejednoznačné drama, které na tu pátou hvězdu táhne Kathy Bates. Příběh je postupně odkrýván, každou chvíli se odhalí nový dílek puzzle, takže plný obraz vidíme až na samotném konci. Hackford dopomáhá atmosféře výborným výběrem palety barev a Elfman ji dokresluje nenápadnou, avšak zneklidňující hudbou. Spolu s Shawshankem, Mílí a Misery jedna z nejlepších adaptací děl rodáka z Maine. (10.04.2021)

K literární předloze mám zvláštní vztah. Byla to první kniha, kterou (tehdy budoucí) má žena koupila do společné domácnosti. Od té doby jsem ji nečetl, ale i po těch takřka dvaceti letech si ji pamatuji. I proto mě mrzelo, že se do filmu nedostaly prachové chomáčky, které mě v knize docela děsily. Další věc, která mě trochu mrzí, že nejpovedenější kingovské filmové adaptace nepochází z jeho horrorové tvorby. I když existuje spousta povedených adaptací (Salem's Lot), tohle je další důkaz, že nejlépe se převádějí jeho dramata. Dolores Claiborne patří k jeho zajímavé neformální trilogii ženských románů/dramat (Geraldova hra, Rose Madder a právě DC), kde se King dokázal skvěle vcítit do pocitů a problémů žen (ještě bych přidal, byť vyprávěný z mužského pohledu a mužským hrdinou Pytel kostí). Pozitivem je, že se toho držela a dokázala to vystihnout i tahle filmová verze hned se třemi zajímavými a skvěle podanými ženskými postavami (Dolores, její dcera, paní Donovanová). Snad první film, kde se maskérům povedlo herečku namaskovat do dvou různých časových období tak, aby v obou vypadala stejně přirozeně, to se ve filmu jen tak nevidí. Ale zde je Kathy Batesová skvělá a přirozená v obou časových rovinách. Asi přišel čas vrátit se ke k knize. (29.12.2016)

Působivé drama o bolestném vztahu matky a dcery, způsobeném dávnými zlými skutky a oživeném okolnostmi vynuceným návratem domů... Drama o dlouhém trápení a marné snaze zapomenout, ale i o smíření a o blízkosti a důvěře, tolik potřebných pro nápravu věcí minulých... J.J.L. v roli neurotické dcery (která ve své snaze utéct před minulostí musí tuto v sobě stále popírat a točí se tak v bludném kruhu marného přežívání, depresí, prášků a zpackaných vztahů) je prostě skvělá, přes spoustu vykřičených slov a výčitek stačí jeden pohled jejích bolestných kalných očí a kdesi v hloubce vás zamrazí, K.B. v roli trpící a trpělivé matky (byť formálně v hlavní roli ;-) jí pak skvěle sekunduje a celý příběh působivě dokresluje zasazení do prostředí malé komunity kdesi na ostrově u pobřeží Nového Skotska na východě USA, ze kterého je tak těžko uniknout a stejně tak se i nakonec vrátit. Tohle je prostě jeden z té dlouhé řady vynikajících amerických filmů, kdy silný příběh (na motivy románu S.Kinga) je podaný umírněnou, ale filmařsky brilantní formou, s vynikajícím scénářem i hereckými výkony (nejen v hlavních rolích), u kterého i nakonec bez výhrad příjmete ten >šťastný konec s rozhřešením< ... (12.10.2006)