Můj život jako pes

Velmi pěkný snímek Lasseho Hallströma (ne-li jeho nejlepší) spojuje dávku skandinávské poetiky, jako když se smíchá špetka Bergmana, zasadíte ho do takového menzlovsko - hrabalovského odéru (jak už tu podobně někdo dobře přirovnal) a trochu připepříme Kusturicou. Velmi krásný výtvarný film s příjemnou muzikou, který člověka dostane, i přes semtam depresivní chvilky, do pohody a příjemné nálady... Doporučuji 90% (26.02.2009)

Krásny film, v ktorom si aj my, odrastenejší, môžeme spraviť výlet do detského sveta dospievajúceho chlapca. Ten svet už nie je celkom detský, a nielen vekom, ale aj problémami, v ktorých sa bezvýchodiskovo nachádza. Stotožnenie sa s Lajkou, opustenou všetkými blízkymi, samou v celom vesmíre, je jeho záchranou. Potom prichádzajú radosti dospievania, nie každému bola dopriata takáto akčná podoba partnera na futbal a boxovanie. Nebol to len Kachyňa, ktorý detský svet a problémy dokonale poznal a vdýchol do filmu, má aj švédskeho nástupcu. –––– Ale nejvíc ze všeho mě asi dojímá, když pomyslím na to, co se stalo s Lajkou. Je to hrůza poslat psa do vesmíru a nedat mu ani dost žrádla. Obětovala se pro pokrok lidstva. I když se o to vůbec neprosila. –––– Měl jsem jí všechno vyprávět, dokud měla síly. Měl jsem jí všechno vyprávět. Máma má ten správný smysl pro humor. ... Vím, že by se tomu smála. –––– A viděl jsi něco? – Všechno! – Když to s tebou takhle půjde dál, nepustí tě k biřmování. – Ale stálo to za to. (23.08.2016)

Místy až hrabalovský film očima malého rošťáka (na prahu dospívání ) situovaný do Švédska někdy před 50 lety. Kluk vyrůstá v neúplné rodině jen s maminkou (která ač smrtelně nemocná je téměř neustále duchem někde uprostřed svých románů), starším bratrem a milovaným psem. Prožíváme s ním kus jeho smutně-veselého mládí. Opravdu zážitek! (23.08.2008)

Humorný pohled na svět očima dospívajícího chlapce, který v monolozích naivně ale hlavně tragikomicky komentuje svět kolem sebe. Černý humor nechybí, stejně jako ten situační a výsledkem je krásně lehká severská tragikomedie. Na závěr musím říct, že Anton Glanzelius je snad ta nejnesympatičtější dětská hvězda co sem kdy viděl. Kam se hrabe H.J. Osment a jeho prasečí očka. (21.01.2011)

V přítomnosti nám život může připadat tak trochu pochmurný, takový život jako pes. Ale po mnoha letech se ty vzpomíniky přemění v něco krásného. Prožili jsme první lásky, utrpení a naše nejbližší potkala smrt. Avšak život není jen o smrti. A o tom je právě tento milý švédský film. Nahlédnutí do dětské duše, která občas štěká jako pes. (23.01.2011)