Interiéry

Intimní. Tiché. Naturalistické. Podzimní moře a pláž, větve opadaných stromů. Kamera citlivá k detailům, bez jakýchkoliv filtrů a snímání věcí bez hudebního doprovodu. Postavy koukající se z okna a dotýkající se okeních tabulí jako když se vy sami koukáte z okna a mimoděk se dotýkáte chladných desek skla. Hutné a naléhavé. První Allenův film, ve kterém sám nehraje a první film ve kterém úplně chybí humor. Pokud umí tenhle člověk napsat a natočit takovýhle příběh, tak je mi skoro líto že se vždy tak silně orientoval na humornou tvorbu. Takovýchhle filmů bych chtěl vidět více. Tohle je klasickej kvalitní evropskej art amerického režiséra. A Allen mimo jiné dokazuje, že má právo posmívat se desetkrát v každé své komedii umělcům a všem klišé o potřebě umělecké tvorby. Protože zatraceně dobře ví o co jde. (Renata, když si prohlíží nepovedené fotografie sestry:) "Chudák Joey. Má v sobě všechno trápení a úzkost umělce, ale žádný talent." Právě tohle je jedna z nejsmutnějších vět, které jsem kdy v jakém filmu slyšel. A mezi námi, Joey je pro mě hlavní postavou tohohle příběhu. (14.01.2008)

Celkově se mi film moc nelíbil. Něco pozitivního jsem si na něm samozřejmě také našla, ale rozhodně ho nemusím vidět podruhé. Jako plus hodnotím nový úhel Allenovského pohledu na film, který jsem od něj ještě nepoznala. Ovšem ne zcela zdařilý. Kdyby měl Allen více takovýchto filmů, nepatřil by mezi mé oblíbené režiséry. Film mi připadal prázdný. (13.06.2011)

Allenova zjevná pocta Ingmaru Bergmanovi vázne kdesi v půli cesty. Zatímco povahokresbám, které snímek tká v složité pletivo vztahů, nelze upřít věrohodnost, a ani evokace severského chladu purismem amerických salonů není neúspěšná, interakce mezi postavami odhalují, že obyvatelé těchto příbytků jsou spíše než lidmi pouhými dalšími dekoracemi svých ulit. Nereagují na sebe jinak než navykle, v limitech svých anamnéz, neproměňují se a jen se utvrzují ve svých známých odrazech. Také postavě, která je v ohnisku všeho dění, není věnován dostatečný prostor. Divák ji poznává právě jen v závěru její cesty, zatímco vše ostatní její minulostí ovlivněné, postihuje jen fragmentárně, prostřednictvím zaujatých hledisek ostatních. Celý příběh rodiny tak poznává jen zdánlivě a důvěřuje-li některému přesvědčivě znějícímu hlasu, křivdí tomu, který právě mlčí. (10.12.2023)

Allenov fanusikovsky dopis Bergmanovi. A je to naramne. Spociatku som mal problem sa na to kopirovanie stylu naladit, no postupne ma to krasne vtiahlo a poslednych zhruba 20 minut som mal zimomriavky. Trosku mi vadila Diane Keaton, na ktorej bolo vidiet, ze kroti svoj temperament, no to sa tiez casom rozplynulo. Nie je to autorsky film, je to v prvom rade stylisticke cvicenie a vzdanie holdu jednemu filmarskemu machrovi. A podobne projekty mam vo velkej oblube. Posledny zaber ma zrazil do kolien. 10/10 (16.05.2020)

Allenovkám bez Allena se vyhýbám jako čert kříži. Tohle je vlastně moje první. Stejně tak je to můj první film od něj bez jakéhokoliv humoru. A musím říct, že Woodymu tohle hraní na Bergmana žeru jen velmi částečně. Hlavně si myslím (a kamenujte mě), že Allenova filosofie obstojí pouze převedená do formy vtipné pointy, jako taková je skvělá, trefná a působivá, na dramatickou hru o psychologické hloubce je ale moc banální a snadno čitelná. Ten film máte (zvlášť když jste od Allena pět šest filmů viděli) prokouknutý po čtvrt hodině a zbytek už ničím nepřekvapí. (14.06.2012)