Interiéry

Allenova zjevná pocta Ingmaru Bergmanovi vázne kdesi v půli cesty. Zatímco povahokresbám, které snímek tká v složité pletivo vztahů, nelze upřít věrohodnost, a ani evokace severského chladu purismem amerických salonů není neúspěšná, interakce mezi postavami odhalují, že obyvatelé těchto příbytků jsou spíše než lidmi pouhými dalšími dekoracemi svých ulit. Nereagují na sebe jinak než navykle, v limitech svých anamnéz, neproměňují se a jen se utvrzují ve svých známých odrazech. Také postavě, která je v ohnisku všeho dění, není věnován dostatečný prostor. Divák ji poznává právě jen v závěru její cesty, zatímco vše ostatní její minulostí ovlivněné, postihuje jen fragmentárně, prostřednictvím zaujatých hledisek ostatních. Celý příběh rodiny tak poznává jen zdánlivě a důvěřuje-li některému přesvědčivě znějícímu hlasu, křivdí tomu, který právě mlčí. (10.12.2023)

„Nemohu ze sebe setřást skutečné důsledky umírání.“ Hysterické ženy, neurotičtí intelektuálové, rodinná traumata aneb Bergman projetý kafemlejkem. Ve smrtelně vážném kontextu působí Allenovi intelektuálové jako nesnesitelní narcisové, za jejichž dušezpytným patosem není nic než kopa nafouklých banalit. Stejně jako Allenovi jim chybí zakotvenost v hlubokém životním prožitku, jejich realitou je prožité umění jiných. „Chci se milovat se ženou, před kterou se necitím méněcenný.“ Scény, ve kterých postavy rozebírají druhý plán divadelních her nebo vyčilují ze špatných kritik, v jiných filmech Allen zesměšňoval, navážno vyznívají jako nechtěná sebeparodie (jak jinak parodovat vlastní komediální styl než přehnaně vážným patosem!). „Připadala jsem si jako stroj, který se co nevidět zhroutí.“ A navíc je tu Keatonová ve svých nejošklivějších letech. (17.10.2005)

Nerozumiem tým vysokým hodnoteniam. Ak sa niekto snaží vo filme pracovať s témami existencializmu, psychoanalýzy, tvorivej krízy, psychickej choroby, odcudzenia, intelektualizmu, nostalgie, estetického cítenia, samovraždy,... znamená to automaticky kvalitný film (?!) Keby som nevedela, kto je autorom, podľa tohto snímku by som si musela myslieť, že ide o slabomyseľného "intelektuála", ktorý sa z teórii svojich kníh nikdy nedohrabal k životu, tobôž aby pochopil, ako sa dá o týchto témach hovoriť prostredníctvom filmu. Zostal len extrémne trápny zhluk prázdnych pojmov a hra na Bergmana, no tu sa všetky postavy správajú v kritických situáciach podľa toho najhlúpejšieho klišé, ktoré poznáme z béčkových snímok. Smutné je, že to autor vážne myslel - v tom prípade je však dobré otvorene uznať, že sa jedná o nepodarok, brak alebo proste shit. Zábavné je, že ak by Allen vložil prvky z príbehu, s nadhľadom jemu vlastným, do komédie, dočkali by sme sa zrejme niečoho prínosného. (Pretože keď hovorí Allen o ťažobe odľahčene, človek si ju uvedomuje omnoho viac, no nadhľad humoru mu poskytuje silnú zbraň, ako ju prekonať...) (27.02.2013)

Tentokrát padla moje volba na Interiéry, na další film z řad Woodyho Allena. Naposledy jsem od něj viděla Září, takové komorní drama. Tohle bylo svým stylem velice podobné a přece jiné. Woody Allen zde opět nehrál, film byl tudíž vážný. Postavy pan tvůrce zase vykreslil dokonale, jak jinak. Příběh docela zajímavý. U filmu jsem se rozhodně nenudila, zaujalo mě to a zajímalo mě, jak se budou postavy dále vyvíjet. Navíc se zde objevila moje oblíbená Diane Keaton, takže co víc dodat. Váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale nakonec se přeci jenom přikloním ke třem. Woody si Interiéry sice svoji pozici v mém žebříčku a srdci zase upevnil, ale na vrcholku jsou zkrátka jiné jeho filmy. (18.06.2013)

Celkově se mi film moc nelíbil. Něco pozitivního jsem si na něm samozřejmě také našla, ale rozhodně ho nemusím vidět podruhé. Jako plus hodnotím nový úhel Allenovského pohledu na film, který jsem od něj ještě nepoznala. Ovšem ne zcela zdařilý. Kdyby měl Allen více takovýchto filmů, nepatřil by mezi mé oblíbené režiséry. Film mi připadal prázdný. (13.06.2011)