Do neznáma

Po celou dobu jsem měl dojem, že sleduji hodně lacinou variaci na film Interstellar. Režisér si totiž od Nolanova filmu "půjčuje" téměř vše - od rotací kamer, melancholických záběrů na krásy vesmíru, až po jméno lodi. Jenže jak je nám všem známo, když dva dělají totéž, není to ani zdaleka totéž. Zoufalou situaci bohužel nezachránil ani výborný Mark Strong, který zde hraje první ligu. Je veliká škoda, že Approaching the Unknown dopadl zrovna takto. Na komornějšího Marťana jsem se totiž velice těšil. (17.06.2016)

Dal bych tomu snímku 4* kdyby to od druhé třetiny nepokálni na ntou. No celou druhou půlkou jsem byl už vyloženě nakvašenej, takže odpad s* a zahrabat pod zem. Obravdu mě štvaly haluzorní povídačjy jantara, kterého vyslala jantarová vesmírná agentura do jantarového vesmíru. Takovou jantarovou vylepšovačkou jsou ještě další jantaři co se tam vyskytujou. Legrační je už předpoklad, že někdo vyšle mamlase s aparátem, který se podělá co dvě scény, za miliardy prašulí na mars v lodi, která ani nemá záložní systémy. Pořád jsem dofal, že to blábolení bude mít nějaký reálný dopad na konec toho nesmyslu a ejhle, neměl. Prostě film o tom jak vynaložit spoustu pěněz na to aby někdo umřel na marsu a má při tom plnej bágl blábolů. Juchů! (31.12.2016)

Snímek svým vlivem filozofické úvahy a přesvědčení pouze pro filmové fajnšmekry. Poukazuje na fakt, že snaha dobít vesmír má na rozdíl od něj své hranice. Dějově se dotýká stále aktuálního snu a tím je vstoupit na planetu Mars lidskou nohou. Máme tu člověka, který toho chce dosáhnout za každou cenu a je pro to odhodlaný udělat cokoliv. Odstartuje a letí daným směrem. A těžkosti očekávaně přijdou. Nejedná se o žádný thriller, o žádné drama, o žádnou komedii. Vážnost všeho dění prostřednictvím vnitřních monologů a faktu, že se v podstatě jedná o příběh jednoho člověka, se snímek stává velmi těžko uchopitelným a těžkopádným pro diváky mající o sci-fi filmu zcela jiné představy. Toto je psychologicko-filozofické sci-fi v hluboké, vážné a poměrně pomalé atmosféře. Snímek tedy nese velký otazník a tak se uvidí, jestli jednou dojde k jeho uznání. (10.01.2018)

"Vím, co mě čeká na Zemi, ale ne tam nahoře." Zatím jsem si na Marsu nekoupil žádnou parcelu, takže jsem si dosud nevyhradil čas na zjištění, jestli je tam levnější cesta na stojáka raketou nebo vlakem s In Kartou. Ale kdybych měl tu čest být první, jehož noha se dotkne rudé planety, tak to kolegiálně přenechám komukoli jinému. Třeba velitel Stanaforth se na to docela třásl, tak ať je slavnou mrtvolou on. Mě to s ním totiž dost nebavilo, z nudného filozofování mě rozbolela hlava a nedostatek vody na palubě mě přinutil vypít vodovod. Viděl jsem tedy i horší filmy, ale přesto musím uznat, že tenhle mě nudil naprosto prvotřídně. (27.04.2017)

Onemanshow o tom, jak jednomu (možná) nadanýmu člověku jeho hybris nedovolila vidět jeho vlastní limity, nedovolila mu poslouchat varování ostatních, a on TO (ať už to "TO" bylo cokoliv) - nedokázal. Srovnání s marťanem se přímo nabízí - tam hrdina hned z kraje přijme možnost selhání (protože zná svoje limity) hodně se směje, což mu pomáhá udržet si nadhled a racionální odstup a překonat nenadálý překážky, a neuzavře svůj systém (cywe, zase ten Snowpiercer :-) ), ale komunikace aka výměna informací (se zemí, s lidma) je to první, co se snaží zařídit a udržet, a díky tomu všemu TO dokáže. Tenhle astronaut ja naproti tomu neustále krutě vážnej a patetickej, neposlouchá ostatní, i když by měl (ty dvě trosky na "kraji propasti", co netoužej po ničem jiným než se vrátit na zem - mezi lidi), a když to posere, je pořád tak vznešeně neomylnej, že radši svůj systém odstřihne a uzavře (informačně), než aby před ostatníma nesl následky svý chyby. A - jak jinak - zcvokne.V posledních scénách totiž nesledujeme nějakej triumf, nebo snad "nekonečnou krásu okamžiku" - sledujeme definitivní tragickou samotu šílenství. Proto za pět, milé děti. Howg. (07.11.2016)