Milada

Těžko se mi to říká, ale bohužel. Příběh, který si zasloužil zfilmování, kvalitní zfilmování, kterého se naneštěstí nedočkal. Kdybych o Miladě Horákové a celkově politických procesech, z filmu bych si neodnesl už vůbec nic. Děj skáče mílovými kroky, aniž by se cokoli pořádně vyřešilo, ve střižně měli asi napilno. Než se rozkoukám v době Třetí Říše, najednou Gottwald hlásí vítězný únor a nekecám minutu nato už jsme zase úplně někde jinde. Hezké dobové zpracování, ale jako celkový film obrovské zklamání s jen minimem světlých chvilek. (09.11.2018)

Už i tady je to banda ubozaku kterým vadí úplně všechno. Že je to osobní rodinné sentimentální drama, že je to dabovane, atd. Nechápete už konečně, že Milada Horáková byla evidentně i člověk? Všichni tu jen melou ale ve finále MH znají jen ze záznamu monstrprocesu, nikdo není schopen představit si ji jako člověka. A když už vám to na stříbrném podnose přinesou filmaři, ještě drzkujete. Fakt je mi vás líto. (14.11.2017)

Dlouho jsem se v kině tak neošívala. Budiž Mrnkovi ke cti, že si jako celovečerní debut vybral tak náročné, zajímavé a jistě nosné téma, ale tím jsem v podstatě vyčerpala všechna pozitiva. Dobře, pochvalu ještě zaslouží představitelka titulní role a radost mi udělala třeba i Kerekes, český dabing je naštěstí také velmi slušný (na rozdíl od pekelného traileru). Co je to ale platné, když naprosto selhala dramaturgie? Tolik zbytečných (a špatně sestříhaných) scén typu "dcera Milady vejde do třídy, střih do jiného obrazu a po několika minutách střih zpátky na dceru půjčující si od spolužačky tužku". Orientovat se v dění na plátně bylo mnohdy velmi komplikované, protože tvůrci se příliš nezdržovali s popisem tehdejší situace v Československu, vlastně se nezdržovali s žádným popisem. Pokud tedy divák není dopředu obeznámen jak s příběhem Horákové, tak s politicko-historickým kontextem, musí se v některých částech filmu nutně ztrácet. Šílená Geislerová už je jenom třešničkou na dortu. Sedláčkova televizní verze mi sedla mnohem víc. (07.11.2017)

Naprosto souhlasím s tím, že existence filmu o Miladě Horákové je nutná a nezbytná. Za to, že se o jeho vznik někdo pokusil, dávám hvězdičku. Víc jich ale dát nemůžu, protože z hlediska kinematografického to byl jeden velký průšvih, který se mě ani přes silný příběh, jež se tvůrci pokusili odvykládat, nedotkl. Doufám a věřím, že tohle téma ještě není pro filmový svět uzavřené. (14.09.2020)

Musím se z toho vypsat. Sorry. Milada Horáková chodí a mluví. Lehce asynchronně. Aby tvůrci podtrhli, že to byla svatá žena, nechávají jí deklamovat stejně robotické promluvy v libovolné zasedačce plné chlapů, v její vlastní kanceláři i doma s manželem v posteli. Těžko pak téhle ženě bez špetky života uvěříte, že šlo pravděpodobně o největší Češku dvacátého století. To je asi ten hlavní problém. No a pak tam jsou další věci. Jízdu podzimní krajinou zakončenou zatmívačkou střídá let dronem podzimní krajinou zakončený zatmívačkou a tklivý příběh Miladiny dcery, která přijde do školy, posadí se, rozhlédne a končíme zatmívačkou. To vše se hodně opakuje. Hodně. Většinou je to podbarvené klavírem. Ze zoufalosti jsme se v kině smáli tomu, že tyhle záběry snad nakoupili v nějakém balíčku a pak už jim v budgetu zůstaly prachy jen na milovanou zatmívačku. Když se v závěru na scéně objeví Geislerová, měl jsem z jejího přednesu a pohybu pocit, že se přesouváme do nějaké retro komedie typu Občanský průkaz, v čemž mě navíc utvrdil nejhorší product placement posledních let. Gratuluji Karlovarským minerálním vodám ke spojení s jedněmi z největších zrůd padesátých let. U soudu s vlastizrádci to totiž žije a pije se výhradně Mattoni. Kromě toho jsem ocenil také extrémně soft výslechy komunistické bezpečnosti, herce zasazené přesně podle svých škatulek, Jiřího Vyorálka jako Klementa Gottwalda, který se podle mě natáčení vůbec nezúčastnil (jen koupili scény z Českého století a domluvili se s UPP, aby sem tam něco změnila), super dabing, Danielu Drtinovou na tiskovce (chápu, že to byl asi nějaký barter deal, stará známost nebo nevím, ale vždyť to nemůže dávat smysl ani jí) a Ivanu Chýlkovou jako přítelkyni z domu smutku. Trpěl jsem. Kdo mě zná, tak ví, že nemám potřebu se po filmech vozit, reflexi nacistických a komunistických zločinů jedu dlouhodobě a československou historii jakbymset. Ale tohle, tohle se prostě nedá. (18.10.2017)