Monstrum

Po opeře Žádný člověk Jiřího Kadeřábka je toto již druhý kulturní počin během jednoho roku věnovaný osudům sochaře Otakara Švece a stavbě Stalinovi sochy. Docela pozoruhodné. Náměr je to atraktivní, žel provedení bohužel spíš pokulhává. Psychologie postav nebyla moc propracovaná, vše bylo spíš v takových náznacích. Divák se tak toho o Švecovi (a o tom, co se mu honilo hlavou) vlastně moc nedozví. Naopak moc nechápu, proč zde bylo tolik prostoru věnováno postavě Švecova asistenta. A taky mi není vůbec jasné, proč je děj filmu zaplevelován vedlejšími zápletkami spojenými hned s několika milostnými trojúhelníky. Herecky je to též docela nevyvážené. Zuzana Stivínová je standardně výborná, Jiří Novotný svým výkonem též neurazí. Ale třeba Martin Kraus mě vůbec nepřesvědčil. Ale možná to bylo i tím, že jeho postava mě fakt nebyla moc sympatická. Snad jediné co bych mohl ještě dále ocenil je zdařilá dobová atmosféra, kterou filmu dodávají záběry z filmového týdeníku i dobové socialistické songy. A plus tedy pár reálných záběrů s velkou maketou Stalinovi sochy na Letné. Ale když si vezmu kolik toto asi muselo stát, tak mě fakt o to více mrzí, že takhle atraktivní námět nepřetavil Viktor Polesný v něco filmově kvalitnějšího. (29.05.2017)

Není to ani 12 hodin , co jsem film dokoukal. Zatím mi vůbec není jasné "co tím chtěl básník říci". Jako školák jsem zažil poslední roky pomníku, ale nikdy jsem jej neviděl naživo. U tohoto filmu si vzal autor velké spousto a to vůbec nestrávil. Co hlavně chybí , je vůdčí nit. Skáče se sem tam. Jediné co je přehledné jsou použité dokumentární filmy. Dialogy . které by měly být pro film hlavní, vyznívají z dnešní doby. Autor si neuvědomil, že v době stavby monstra , nikdo nevěděl, že režim padne. Vsunutí připomínky B.Modrého bylo násilné a trapné. Odkud a kam vězňové šli? DALŠÍ PŘÍŠTĚ Hodnocení "odpad" filmu spíš lichotí!! (29.05.2017)

Téma výborné, zpracování ale pokulhává. Nejen že herecky je to nepřesvědčivé (Patricie Solaříková fackující se přes obličej u vody, Petra Nesvačilová v jakékoli scéně), ale dialogy jsou mizerné a celé se to pak rozpadne na takové to: tenhle chtěl utéct, tenhle chtěl profitovat, tenhle se trochu ztratil, ta podvedla toho, ten podved ji... Na jeden malý film je tu příliš mnoho střepů, které se bohužel nepodařilo poskládat dohromady. Skvělé jsou ale dobové záběry na stavbu sousoší a vůbec snaha natočit film z 50. let, z doby, kdy v každém z lidí dřímalo monstrum... (29.05.2017)

Tomuhle filmu prozaická, tvrdá, neuhýbavá doslovnost ve skutečnosti sluší, je to chytré zpracování, vhodně zvolený materiál pro ztvárnění specifického námětu, stejně jako tvrdá a hrubá žula pro veřejný prostor opanujícího, dozorujícího Stalina. *** Přitom se však tím přímočarým vykreslením kontur dohledu moci uvolňuje moře nerozlišeného, spojitého nedohledného prostoru zneviditelňovanému, soukromému, ale vším prosakujícímu jemnocitu, němým škálám neartikulovaných, polykaných, do sebe se navzájem slévajících a prolínajících hořkostí, bolestí, bezmocí, zoufalství, a z toho všeho emanující blyskotavé smutné ironii a těžce zkoušené, zkalené lásce. Na televizní film v té jednoduchosti překvapivě silné a působivé a zdařilé i jako pocta umělci a medailonek. *** O to víc pak vrtím hlavou nad zdejším slabým hodnocením a vyčítáním doslovnosti, když si vzpomenu na nezaslouženě přechvalovaného a opěvaného Sedláčkova Palacha, což je pro mě ukázkové dílo blbé doslovnosti spočívající v návodné a vyděračské filmařině, v loutkovosti neživých postav a ve frázemi napěchovaném scénáři, kterým to nepřestávalo šustit ani na okamžik. Není zkrátka doslovnost jako doslovnost. (17.02.2020)

Když se ve filmech pojednávajících o dobách nepamatujících letadla do záběru s oblohou vplete nějaká ta kondenzační stopa (souboj o Calahorru v El Cid/1961, Spartacus/1960), je to celkem zanedbatelné nedopatření. Penetrace takového prvku je právě tak nevinná, jako by bylo absurdní považovat ji za nevysvětlitelnou uvnitř děje a podřizovat jejímu výskytu celý natáčecí proces. V realitě, na jejímž pozadí se umělý děj odehrává, nelze uhlídat průnik každého jednoho možného anachronismu. Některé průsaky reality jsou ale přímo cíleně voleny jako atmosféricky či jinak vhodné a omluvitelné pohádkami o smysluplné výpravné "licenci". Zde to bude zřejmě Hotel International, o němž jsem si schválně zjistil, že byl stavěn víceméně paralelně se Stalinovým pomníkem, a tak sotva mohl již před započetím jeho výstavby vypadat tak kompletně, jako se nám vnucuje ze scény u Vltavy. Lze takovou výtku nazvat pedantskou a lze takový postoj dovést do důsledků, jejichž produktem jsou pak všechny brutálně bezohledné a matoucí pseudohistorické braky, v nichž se čaruje už ne s budovami, ale s životními příběhy, okolnostmi a rozhodnutími aktérů. (29.05.2017)