Monstrum

V podstatě velmi dobře natočené svědectví jednoho monumentálního nesmyslu, který vydržel jen pár let a dolehla na něj tíha Stalinových zločinů. Stejně jako shnil Gottwald na Vítkově snila i idea Stalina a jeho duch nepřežil jeho život. Sedm let shlížel Stalin na Prahu aby ho socialistický lid odstřelil a zničil tak bolševický kult osobnosti jednou pro vždy. Opravdu je mi líto sochaře Švece, kterého tento projekt zničil. (31.05.2017)

Když se ve filmech pojednávajících o dobách nepamatujících letadla do záběru s oblohou vplete nějaká ta kondenzační stopa (souboj o Calahorru v El Cid/1961, Spartacus/1960), je to celkem zanedbatelné nedopatření. Penetrace takového prvku je právě tak nevinná, jako by bylo absurdní považovat ji za nevysvětlitelnou uvnitř děje a podřizovat jejímu výskytu celý natáčecí proces. V realitě, na jejímž pozadí se umělý děj odehrává, nelze uhlídat průnik každého jednoho možného anachronismu. Některé průsaky reality jsou ale přímo cíleně voleny jako atmosféricky či jinak vhodné a omluvitelné pohádkami o smysluplné výpravné "licenci". Zde to bude zřejmě Hotel International, o němž jsem si schválně zjistil, že byl stavěn víceméně paralelně se Stalinovým pomníkem, a tak sotva mohl již před započetím jeho výstavby vypadat tak kompletně, jako se nám vnucuje ze scény u Vltavy. Lze takovou výtku nazvat pedantskou a lze takový postoj dovést do důsledků, jejichž produktem jsou pak všechny brutálně bezohledné a matoucí pseudohistorické braky, v nichž se čaruje už ne s budovami, ale s životními příběhy, okolnostmi a rozhodnutími aktérů. (29.05.2017)

Slušný tv film, který dojíždí na to, že jednak honí příliš zajíců na jedno, například vůbec není o sochaři Švecovi, ale hlavní postavou je jeho student (docela by mě zajímalo, zda je v něm alespoň náznak nějaké reálné postavy). A to je docela problém, protože pokud by se vymazali hrozně naivní dialogy, které tenhle pakoňista vede, jsou občas dost mimo a Martin Kraus tomu taky zrovna nepomáhá. A to to mohl bejt fakt dobrej film. Kurńa ČT, sežeňte si nějaké kvalitní dramaturgy, prosím, prosím, smutně koukám.. (05.06.2017)

Stojí za to vidět. Realistická freska nabízí novým generacím možnost velmi osobního seznámení se skutečnou tváří doby nedávno minulé. Naléhavou připomínku dobových emocí z díla křesá především kvalitně odvedené filmové řemeslo, zejména kamera a produkce, ta nechává povstat ve snímku Prahu takovou, jaká skutečně byla – její barvy, odlesky i bezchybně vystižené materiály jsou svědectvím krásné i těžké minulosti našeho osobitého domova. Herci nejsou vždy na svých místech, Stivínová je typickým miscastingem, neladí především hlasem – její příliš volný, nekultivovaný timbre a dikce nesmlouvavě prozrazuje pevné ukotvení v bojovném nihilismu 21. století, její fragrantní gesta přivádějí na plátno spíše lepší kurtizánu, která podstupuje občasné lekce sebeovládání, nikoli však dámu, která v pražských intelektuálních a uměleckých kruzích první republiky prožila celý svůj život, aby se potom zhroucena ze zásadního obratu společenské normy, jež se osudově odrazila i v životě vlastního manžela, dobrovolně odevzdala smrti. Tato osobní linka je jednou z nejvýraznějších chyb filmu, zatímco se mohla stát podnětným pozadím vystihujícím behaviorální proměnu společenského klimatu, utápí se v plytké, okatě nastavované vatě milostné avantýry s mladým Krausem, jehož neomalené herectví podrývá kvalitu díla dalším šrámem. S ním tvoří velký kontrast samozřejmě působící mistrovská dovednost Novotného a v okrajové roli i Táborského. Přes špatný scénář (resp. románovou předlohu), nesmyslně obrovské množství výplní nereálných milostných zápletek i nepokrytě hloupé či obsesivně vulgární dialogy pronášené zcela soudobým jazykem však film jako celek působí kompaktně a silně. Pro jeho mistrovskou schopnost znovuoživit ducha dávno neexistujícího domova se k němu jistě nejednou ráda vrátím. (29.08.2017)

Monstrum se nějak nedokáže rozhodnout, jestli být groteskou o absurditě doby, osobním portrétem, nebo po vzoru Protektora úvahou o kompromitaci obyčejného normála, který není ani hrdina, ani kolaborant, ale režimní mlýnek z něj nadělá fašírku tak jako tak. Ono je to nakonec jedno, jelikož všechny tři roviny jsou prosté jakéhokoli hlubšího obsahu a postavené na schematické expozici. Vše potenciálně zajímavé, ať už samotná soutěž, tvůrčí proces, kritéria pro výběr, schvalování pomníku, výroba, zásahy shora nebo politické konflikty, se odehrává mimo záběr, a tak místo abychom byli přímo svědky dění a viděli, proč a jak a jestli vůbec se na aktérech podepisuje, dočkáme se maximálně pravidelného schůzování postav, které si mechanicky sdělí, co se zas kde posralo, odhrkají nějaké ty nejznámější události a pak z nějakého důvodu deprimovaně odbloumají ze scény. O době nebo širších souvislostech film neříká vůbec nic, natož o protagonistovi, jehož politické názory bůhvíproč nechává nedotčené a nahrazuje je klišovitým strháváním dokumentů ze zdi. Paradoxně jediným poutavým je prostříhaný bolševický týdeník, jímž si produkce evidentně záplatovala nepostačující zdroje, ale který absolutně neodpovídá neinvnenčnímu pojetí filmu, a tudíž než aby pomáhal dovytvářet nějaký experimentálnější celek, neuvěřitelně z něj trčí. Bolestně televizní i na televizi – ve výsledku není Monstrum o moc životnější než ta pověstná fronta na maso. (29.05.2017)