Bohéma

Bohéma - seriál, který mohl být skvělý, kdyby si hned na začátku ujasnil, co vlastně chce být. Přiblížením doby předválečné, válečné a poválečné lidem, kteří netuší, to vše ukázáno na známých i neznámých osudech lidí filmového světa? Proč volba padla na podivnou směs faktů, pravd, polopravd, věrohodných fikcí a podivných blábolů? Právě pro nepochopitelnost téhle směsi nemají seriál sledovat osoby mladší patnácti let bez dozoru osoby starší a tím snad i orientovanější? Proč někdo cítil potřebu vymýšlet fikce (Lilly Kralová a její životní peripetie) tam, kde vynechal materiál skutečný, bohatý zajímavý a pestrý (Baarová, Gollová)? Výsledný dojem je tedy pohříchu rozpačitý, neb skvělé momenty střídají strašlivé čtvrthodinky. Velkými plus jsou Javorský (v podání mistra Javorského se mi Burian jeví mnohem lepším hercem než ve svém vlastním, v němž mě občas dost irituje), Michal Dlouhý (zraje nám chlapec jako víno a člověk si jen představuje, jakou roli by v seriálu při větší přízni osudu zahrál jeho skvělý starší bratr), Lenka Vlasáková (bohužel, nedostala tolik prostoru, kolik by mě potěšilo), Judit Bárdos (vadí mi smyšlenost postavy a její zbytečnost, zahraná je však skvěle, z Judit v této roli starosvětská elegance přímo kape), Jaroslav Plesl (cosi mi říká, že sexuální orientace jím zahrané postavy zamlží mnohým vidění a neocení tak všechny odstíny ironie, sarkasmu a lidské opravdovosti, které dokázal Miloši Havlovi vetknout) a Petr Stach. Mínusem je potom neuzavřenost scén, přeskoky v čase, které diváka matou (nemyslím na rámcový rok 68, ale to, že ve válečném příběhu nevíme, zda jsme ve stejném odpoledni, kde jsme byli před posledním střihem, nebo o měsíci jindy), naprosté vynechání reálných ženských hvězd (to dojemný a dramatický osud Anny Letenské nezamázne), nevyváženost, kdy nepodstatné je rozmazáváno a na důležité pak není dost času a v neposlední řadě skojíkavý hlas zpěvačky zpívající u závěrečných titulků, že život je jen náhoda. To je příjemný hlas taky. (20.02.2017)

Sedláčkova práce mě obvykle zasáhne mnohem víc, s tímto tématem prostě narazil. Míchání smyšlených postav se skutečnými osudy filmových hvězd, podivné rámování dobou okupace 1968, tolik postav, že se při stopáži šesti celovečerních snímků (!) ani s jednou neztotožníte. Pánové Javorský a Dlouhý, ti jediní zaslouží za svoje výkony vyzdvihnout. Velké zklamání. (24.02.2017)

Kdyby část dějových linek nevyšuměla do ztracena, část postav bez vysvětlení nemizela z epizody na epizodu a podařilo se více akcentovat ty příběhy, které v sobě nesly dramatický potenciál (narození malého Nového, soud s Burianem), určitě by nebylo tak obtížné dobdít každou epizodu až do konce. Tezovitost a faktografická nepřesnost byly nakonec docela podnětné, protože jsem alespoň měla motivaci si problematiku Barrandova přípomenout. (20.02.2017)

Snaha demytizovat české "legendy" stojí za pozornost. Nakonec se to oproti tvrzení tvůrců velmi podobá Českému století. Dějiny jsou přeloženy do podoby působivých osobních morálních dilemat. Velká politika chybí, nezdá se, že by někdo mohl dějiny tvořit - všichni se pohybují uprostřed pevně daného systému, na který musí reagovat, aniž by ho mohli někam posouvat - buď se podvolí a nestane se nic, nebo se vzepřou a nemají šanci na pozitivní výsledek. Což je ale taky trochu zkratka. Zaprvé sledujeme lidi, jejichž činy by mohly mít dopad. A navíc lidi bohaté, zajištěné, kteří mohli třeba v klidu emigrovat, což je věc, která tu vůbec není prezentovaná jako volba. Zvláštní je Sedláčkova režie a dramaturgie, které se pohybují od skvělých momentů po totální faily. Historická věrnost/nevěrnost mě mate. Podle všeho je to dost volné, a nevím, jestli když se to netváří jako realita, to není spíš na škodu, než že by to zážitku a myšlenkám pomáhalo. Ale to ještě uvidím na konci. (15.01.2017)

Ano, i já se musím připojit k těm, kterým bylo v prvním dílu těžko se orientovat v množství postav. Všechny postavy jsou "odlity" jakoby z jedné formy, která nedává možnost rychle rozpoznat o koho vlastně jde. Možná by stačilo v dialozích postav občas přidat nějaké to oslovení jménem toho osloveného, pro lepší zapamatování. Víte paní Brdečková, opakování je matka moudrosti. Také bych se ale na Vás mohl obrátit pouhých oslovením bez vašeho jména: "Opakování je matka moudrosti, vážená paní". A v ten okamžik (množstvím postav zmatený) divák neví, koho jsem oslovil. Začne přemýšlet, o koho se vlastně jednalo a to už mu uniká další děj. To jen tak na okraj, ale zatím to mohu hodnotit slibně. (16.01.2017)