Římanka

Matka sa snaží dcéru postrčiť vhodným vydajom do vyšších poschodí rímskej spoločnosti. Táto snaha vychádza naprázdno a tak ustaraná mater stále rezignovanejšie sleduje dcérkin kvalitatívny zošup o dve - tri poschodia nižšie oproti jej vlastnému nič-moc životu domácej otrokyne. Skvelá je v tomto zmysle scéna, kde matka vykrikuje, či je morálne neustále drhnutie domu, kuchyne, varenie a šúrovanie, starosť o deti a jedinou jej odmenou za každodennú otročinu je prácou uťahaný manžel, tráviaci voľno chrápaním na pohovoke a čítaním novín. Ponúka sa i akási paralela s mussoliniovským fašistickým režimom, počas ktorého sa dej odohráva. Spočiatku, po Mussoliniho pochode na Rím v r. 1922 a následnom prevrate plnom nádejí v skvelé oživenie spoločnosti nasledovalo rezignované sklamanie sledovania postupného úpadku a následnej viacnásobnej okupácie. Napriek zaujímavému deju sa film nevyhol scénaristickej totalite, nevyplývajúcej azda ani tak z toho, že predlohou bol známy román, ako z úpornej snahy vedenia hercov, ktorých úlohou bolo krásne a čisto odverklíkovať predpísané vety. Táto umelá snaživosť vysoko predčila akýkoľvek náznak ich spontánnych emócií a prirodzenosti. Poznámka: Obdobné úporné vyvyšovanie hercom naoktrojovaného (vnúteného) scenára nad skutočnú hereckú prirodzenosť a zladenie sa s príbehom je každodenný rituál drvivej väčšiny nielen filmových adaptácií, ale aj štátom bohato dotovaného repertoáru divadel. Herci sú najčastejšie v pozícii hovoriacich bábok na kľúčik či opakovacích papagájov. Deklamujú im nanútené, mŕtve, od ich osobností absolútne odtrhnuté monológo=dialógy. Oduševnene a pritom viditeľne umelo sa hviezdy hereckého neba bijú pritom do pŕs, tragicky zomierajú a pritom nádherne spievajú a tď. Tlačia tak zo seba - či skôr ó z hĺbky ich nesporného talentu - emócie oduševnenejšie a úpornejšie než ich vlastné hovno na záchode. Lež chyba lávky, túto lineárnu literárnosť je vo väčšine prípadov v divadle i filme cítiť, čo je čiastočne aj prípad Rimanky. (28.08.2013)

Knižní předloha bude pravděpodobně zajímavou sondou do duše ženy prodělávající totální morální úpadek, ale filmu se takové hloubky bohužel nedostává. Všechny proměny jsou jen načrtnuty a působí to na mě tak, že se scénáristé nevydali správnou cestou. Závěr, jež by měl být dramatickým vyvrcholením působí jěn jako nástin něčeho velkého, jako nepříliš dobré představení maloměstského divadla. Všechny životní proměny Římanky, jsou vlastně jen osekané kapitolky, zařazené do filmu jen aby se staly a bylo možné na ně navázat. Ale abych jen nekritizoval, tak pochvalu si zaslouží krásná černobílá kamera zachycující válečnou atmsoféru Říma a také herecký výkon Giny Lollobrigidy. (21.05.2009)

Románová předloha Alberta Moravii, nechává vzpomenout skvělou De Sicovu HORALKU, od téhož autora. V tomto srovnání sice ŘÍMANKA ztrácí, ale to většina filmů. Pro režiséra Zampa znamená toto období (stejně jako pro většinu italských režisérů) odklon od neorealismu. Autenticita času, postav a děje dostává postupně vale před precizní výstavbou příběhu a charakterů. Objevují se nové prvky. Zatímco Vittorio De Sica je považován za jednoho z mála režisérů, který se nikdy neorealismu nezřekl (i to je sporné), u L. Zampa je v tomto jasno. To sice není na škodu, ale u klasického Moraviova neorealistického románu možná ano. Ačkoli na scénáři to znát není (podílel se na něm i Moravia), výsledný obraz mluví jasně. Autenticita prostředí dobového válečného Říma chybí na rozdíl třeba právě od HORALKY. Přesto filmový výsledek hodnotím pozitivně, jako rozumný poměr mezi délkou a obsahem. Inu zkuste vtěsnat život jedné z nejslavnějších hrdinek italské literatury do 90 minut filmu. (vtip) No a cenzura v puritánské Itálii? ______ Gina zahrála výborně. Proměny její postavy z naivní slušné dívky v luxusní prostitutku, od šťastné lásky ve ztrátu ideálů, vyznívají v rámci (nutných) časových skoků věrohodně. Je jen škoda, že Gina zde k sobě nemá výraznější mužské partnery. Ale možná to byl cíl. Srovnání s románem by bylo jistě zajímavé, ale nutno ho brát s velkou rezervou. 80% (19.07.2011)

Pohled pod povrch mussoliniovské Itálie je v každém případě alternativou všednodenněji zaměřeného ZVLÁŠTNÍHO DNE. Více - bezprostředněji - je tu patrný tlak doby a její mravní rozkolísanost. Zbytky meziválečného sentimentu neruší; naopak. Mravní dilema postavy hrané Lolobrigidou je zřejmé právě tak jako umělecká suverenita a atraktivnost hereččina zjevu. Její kolísání mezi konspirací, totalitou a polosvětem je nakonec zastaveno otěhotněním. Dítě je tím pojivem, které je jak navázáním na neblahý způsob života, jemuž nedobrovolně začala stále náruživěji propadat, tak jeho pozitivním překonáváním a určitostí naděje do budoucnosti. Role i film sám pak hvězdným Lolobrigidiným nástupem k další světové kariéře na stříbrném plátně. Výsledkem je i dnes hluboký, jímavý zážitek překonávající půlstoletou propast uplynuvši od premiéry zřejmě i pro přátele hraného fimu z mladších generací. Rozhodně, zvolí-li tuto klasiku, neprohloupí. (05.11.2007)

Rovnomenný román významného talianskeho spisovateľa Alberta Moravia (vlastným menom Alberto Pincherle), ktorý poslúžil ako predloha pre tento čiernobiely snímok, som ešte nemal možnosť čítať. A po zhliadnutí tejto jeho filmovej adaptácie z roku 1954 ani moc chuti naň nemám. Príbeh mladej, devätnásť ročnej, ženy z chudobnej rímskej štvrte, z ktorej sa po sklamaní v láske a pod vplyvom nepríjemných okolností, stane predajná deva ma veru moc nezaujal. Gina Lollobrigida bola vskutku krásna, okúzľujúca žena a zároveň aj výborná herečka, ale celé to filmové pojatie mi prišlo z dnešho pohľadu veľmi archaické, málo dramatické, dosť nudné. *** (22.06.2012)