Můj život beze mne

Zaujímavý film o žene, ktorá sa dozvedela, že jej kvôli nevyliečiteľnej chorobe zostáva už len pár týždňov života... Čo by ste robili na jej mieste vy? V drvivej väčšine takýchto prípadov zrejme každého sprevádzajú v jeho poslednej etape života jeho najbližší - rodina, priatelia a známi. Ale čo keď niekto nestojí o súcit a ľútosť a nechce, aby si ho všetci nepamätali ako trápiaceho a umierajúceho? Potom to zrejme vyzerá ako v tomto filme... Ann sa rozhodla, že všetkým ušetrí stres a trápenie, a v neposlednom rade asi ani nestála o to aby bola stredobod pozornosti. Všetko si proste naplánovala - napísala si zoznam vecí, ktoré potrebuje zariadiť (hoci niektoré body boli trošku zvrátené) a potom sa vydala uskutočniť svoje posledné priania. No popravde, to celé mi prišlo na tom také chladné - jasné, že nikto nestojí o ľútosť a vynútenú pozornosť, ale aký zmysel to má odísť zo dňa na deň a po sebe zanechať len škatuľu plnú kaziet s nahratými odkazmi? Nevravím, že každý film o umieraní by mal byť plný citového vydierania a sentimentu, ale toto bol zase úplný protiklad. Tie úvahy umierajúcej Ann boli naozaj pekné, dokonca podfarbené jemným humorom, ale inak sa zachovala dosť sebecky... (22.07.2013)

Hm... zbyvaji vam 3 mesice zivota, co se da / musi stihnout? Nahrajete dceram narozeninova prani az do osmnacti, navstivite otce ve vezeni, zacnete si vasnivy romanek, najdete pro manzela a deti novou mamu, udelate konecne neco se svymi vlasy... (a nikomu o tom nereknete) Ann se davno smirila s velmi skromnym zivotem ("Mela jsem dite v sedmnacti s prvnim klukem, ktereho jsem polibila") a s podobnym silnym stylem prijala i rakovinu. Nastesti to neni hysterka, ale pomerne inteligentni a odhodlana divka, ktera nedovoli filmu sklouzavat do klise a nesnesitelne melodramaticnosti podobnych snimku. O to se nakonec reziserka Coixet ani nepokousela a s dokonale prirozenou Sarah Polley natocily realisticky (?) pohled na necekany konec zivota cloveka, ktery si nemuze dovolit vsechno zahodit a odjet na cestu kolem sveta. Vse samozrejme jako vzdy vzejde z uveritelnosti postav, v tomhle smeru snad pro film nebyla stastnejsi volba nez drobounka Polley, zvladajici z Ann vytvorit lidskou bytost uz sklopenim oci a par usmevy. Z obrazovky nesleze v jedinem zaberu a sympatie, ktere si dokaze ziskat jsou v zaveru pro divaka... smrtici. "Nikdy sis nemyslela, ze si budes uzivat dest a zvuk listu, jako lide z knih, ktere jsi nemohla cist" (24.10.2009)

Podľa námetu to mohlo sa jednať o citové vydieranie alebo o nudnú romantickú melodrámu. Pre mňa platí skôr tá druhá varianta s úplne vyprázdnenou myšlienkou a priebehom, ktorý nikam neviedol. Fádne spracovanie témy, nerozpracovaný charakter a plán dievčiny do zbytku života a mnoho nie úplne logických zvratov. Podobné filmy: The Bucket List, Klopanie na nebeskú bránu , Griffin & Phoenix. (11.12.2010)

Skutečně mimořádný film, prokazující obrovskou míru empatie, pohled na Ameriku z odvrácené strany, pohled očima sociálně vyloučených, lidí žijících v přívěsech, pohled neúspěšných, kterým nepřeje život... Zařazením nezávislý snímek, formálně vysoce vytříbený filmový tvar, který charakterizuje střihová zkratka, podmanivá práce s náladami a hudbou, skutečné herecké umění a strhující příběh, jenž akcentuje silný ženský typ. Při daném tématu je skutečně výjimečné, že se režisérka vystříhala jakéhokoliv citového nátlaku na diváka... Koukáš na ty věci, které si nemůžeš koupit. Vše tady pořád bude, až odejdeš. Až umřeš. A poté si uvědomíš, že všechny ty věci v naleštěných výlohách, všechny ty modely z katalogů, všechny ty barvy, speciální nabídky, všechny ty recepty Marthy Stewartové, všechny ty hromady mastného jídla jsou tu jen proto, aby se nás snažily držet dál od smrti... (09.01.2010)

Včera jsem koukal na Pořád jsem to já a zařekl jsem se, že už si nepustím žádnej další film o umírání. A ejhle...další. Ale krásnej! Jemnej, uvěřitelnej, citlivej, civilní... Pořád jsem to já je v porovnání s tímhle bída nastříkaná něčím, co mi zpětně moc nevoní. Možná to znáte - něco vás zaujme, chvíli se vám to snad i líbí, a zpětně se, když si to vybavíte, podvědomě zašklebíte nebo dokonce otřepete odporem. Tohle bylo jiný. Silný. A smutný. Hodně smutný... :( (07.08.2015)