Ružové sny

Poetika na prvním místě. Připomene klasické české tragikomedie. Dušanu Hanákovi se povedl život na slovenském venkově zachytit s láskou i s tíhou, která s ním souvisí. Hlavní dva protagonisté uvěřitelně růžově sní o světě jaký není, ale jaký by podle všech románů a pohádek být mohl nebo měl? Hudební doprovod s motivy cikánské muziky ke svobodnému poletování po lesích, lukách a polních cestách taky sedí a já jsem celkově spokojen. Doufám, že se s tímto snímkem zase za čas setkám. Zlatý fond slovenské kinematografie se má čím pyšnit. (04.09.2008)

Růžové sny jsou zvláštní film. Na jednu stranu se tu v duchu jakési variace na téma Romea a Julie setkáme s celkem realistickou konfrontací dvou odlišných kultur. Musím přitom říct, že tak silný vhled do života v romské vesnici jsem ve filmu možná ještě neviděl. Ona konfrontace dvou odlišných kultur má přitom i své hudební vyjádření, kdy vcelku typická hudba Petra Hapky (snová i hravá) se mísí s typickou folklorní hudbou romskou. Nejhezčí jsou však poetické/snové pasáže, v nichž je kouzlo jakési letní poezie. Tak jako léto vždy pomalu odchází, odešla i poněkud naivní láska dvou mladých lidí odlišných kultur. Láska odešla, krása mladičké Ivy BIttové zůstala. (14.11.2023)

Poetické sbližování a vzdalování dvou odlišných duší na pomezí reality a snu. Rozpoznatelný rukopis režiséra Dušana Hanáka, pozitivní až idylická nálada celého snímku, vynikající civilní herectví dvou okouzlujících hlavních hrdinů, skvělé písně a hudba z pera Petra Hapky. Co si přát víc? Snad jen, aby se jednou, až budeme minority všeho druhu chápat jako neoddělitelnou součást naší společnosti a ne jako její přítěž či nucené zlo, mohlo stát téma tohoto filmu anachronismem. A stejně tak jako Jolanka v závěrečném snovém obrazu odpoutává Jakubovo uvězněné srdce (což je mimochodem jedna z nejhezčích metafor, kterou jsem v našich filmech viděl), abychom se od těchto myšlenkových stereotypů odpoutali i my. Snad jednou... (04.12.2009)

„Právě uběhlo 10 vteřin vašeho života!“ Co mne od prvních scén na Hanákově filmu upoutalo, bylo jeho poetické kouzlo tkvící v obrazu kažodenního života, také pak v jednoduchém, ale příjemně jemném humoru, kameře se smyslem pro výtvarno i nádherné Hapkově hudbě, která tu doprovází nejen pošťákovy „růžové“ sny či scény s prostřihy na staré fotografie a lidová výtvarná díla. Zajímavé v rámci tohoto stylu, ve filmu zobrazujícím částečně nepropustnou hranici mezi dvěma světy romské a původní slovenské komunity na vesnice, je pak kombinace dvou hudebních stylů, kdy se Hapkovy „pouťové“ motivy střídají s klasickou romskou hudbou a zpěvy. Samotný příběh na mě však oproti oné poetice již tolik nezapůsobil. Zamilovanost přinesla i své momenty, ale tam, kde se zřejmě mělo prohloubit drama nebo jsem měl pocítit nezapomenutelné okamžiky vzácných setkání letní lásky postupně odsouzené k vynucenému konci či smutných procitnutí Jakuba mimo ně, tam se mi občas snímek trochu vlekl. V této chvíli mě tedy Ružové sny nezasáhly tolik, jak mohly, přestože svým náhledem do rozdílů dvou komunit v jedné vesnici přinesly v rámci čs. kinematografii své doby cosi jiného. [70%] (18.01.2024)

Poetika se filmu nedá upřít, hlavně díky snům hlavního hrdiny, kterého bezprostředně a přirozeně ztvárnil tehdy začínající Juraj Nvota. Cigánku, do které se zamiluje zahrála taktéž začínající Iva Bittová. Vadilo mě předabování českých herců Josefa Hlinomaze a Marie Motlové, když jejich pravý hlas znáte, těžko si na to zvyknete. Naopak Václav Babka a Libuše Havelková mluvili plynně po slovensky. Když spustili cikáni mezi sebou tu svoji hatmatilku, slovu jsem nerozuměl, ale asi to byl režisérův záměr. Růžové sny se zcela vymykají normalizační tvorbě sedmdesátých let, snímek mě ale upřímně moc nezasáhl. (13.03.2019)