Hořké slzy Petry von Kantové

Úprimne, ale že naozaj, by som sa chcel opýtať kritika, ktorý tento snímok zaradil do jednej nemenovanej filmovej knižnej publikácie, PREČO? Nesedia mi artové filmy, nemecká nová vlna je pre mňa neznámou a zrejme jediný snímok, ktorý som videl, bol MY DETI ZO STANICE ZOO, ktorý ale mal čo povedať, rozprával realistický príbeh a mal réžiu, ktorá myslela aj na ostatných divákov. Toto myslí len na seba, alebo skôr iba režisér na seba. Prekecaný a prázdny blud. (17.01.2021)

Spoileroidný komentár: Nahé figuríny obnažujú ženské traumy. Opulentný barokový obraz vypĺňa chýbajúce exteriéry aj iné interiéry. Úspešná, a k slúžke, ktorá za ňu robí doslova všetko, despoticky rozkazovačná, módna návrhárka Petra, zažíva v danom prostredí profesijný rozkvet. Po rozvode s druhým mužom nachádza citovú i telesnú útechu v životom skúšanej mladej žene, Karin. Lenivej pobehlici, vyžívajúcej sa v posteľnom povaľovaní, popíjaní alkoholických drinkov a listovaní lesklými magazínmi. Petra Karinino poživačno-lenivé flákanie priživuje a financuje. Hoci slovne ju akoby nabáda k ďalšiemu štúdiu a telesnému zdokonaleniu. Upadá do vzťahovej závislosti k nej. Nevie a nechce znášať jej milenecké avantúry s mužmi. Výčitky jej doslova nachrácha do xichtu. Čo je ale príliš pre šikulku Karin. Osamelá Petra v obkolesení strašidelne pôsobiacich nahých figurín a barokového veľdiela na stene príbytku chradne a alkoholicky pustne. Nádejajúc sa kajúcneho príchodu amantky. Karin zatiaľ rozbieha vlastnú kariéru. Petra je stále opustená. Zlostne sa vyvŕši na matke, dcére i slúžke. K tej nemala nikdy dobré slovo. Ponúkne jej preto zmenu v správaní. Tá podanú ruku nečakaným spôsobom využíva. Opona padá. (16.02.2021)

Divadelní rozhovory na jediné téma v jedné ložnici. Rozbor situace kdy jeden miluje, že mu to žíly trhá a druhý nedokáže mít víc než jen rád. Pomalý rozjezd, nepříjemně povedený střed, kdy se mi chtělo i uši/oči odvracet (pravda bolí i na obrazovce) a zdlouhavý dojezd. Výborná představitelka hlavní role, ta její povýšenecká němčina mi mimořádně ani uši netrhala. Nevím jak všemu přihlížející služka Marlene, ale mě jako diváka tenhle dvouhodinový kousek doopravdy bavil všeho všudy možná tak hodinu, zbytek byl na mě až moc divadelní, až moc vleklý, až moc... 50% (13.01.2013)

Filmů s výhradně mužským obsazenstvím bych v paměti aspoň pár vylovil (třeba ze stejného roku Oáza), ale film, v němž vystupují pouze ženy (nepočítáme-li neslyšený hlas manžela jedné z nich na druhé straně telefonu), mi přijde aspoň v této chvíli jako menší unikát. Naštěstí je scénář plný psychologie, úvah nad životem obecně a rozvíjí více témat, s přirozeným spěním k lesbickému motivu, že být divákem opačného pohlaví nemusí být vůbec překážkou. Částečnou překážku jsem ale začal vnímat ve výrazné odtažité stylizaci, skrze níž na mě film působil místy trochu uměle a tím i méně silně, než by mohl. Spoustou konverzace, psychologie v komorním stylu mi Hořké slzy Petry von Kantové připomněly Ingmara Bergmana a filmy jako Persona či Scény z manželského života, z nichž jsem mnohé viděl loni a emočně zapůsobily na mě mnohem víc, přestože mě jejich sledování podobně vyčerpalo. Tady ale ten zásah až na pár krátkých záblesků ne a ne přijít a v hysterické scéně s jakýmsi „zblížením“ s panenkou na podlaze mě už ona vyumělkovanost mírně štvala... Rainera W. Fassbindera uznávám a dobrá polovina z asi 12 mnou viděných filmů se mi od něj vyloženě hodně líbila, ale tady mi připadalo, že kdyby stejný scénář natočil zaměnitelný, ale řemeselně zručný režisér běžných TV inscenací, dost možná by se pro mě konal i silnější zážitek. [65%] (11.06.2024)

Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. (07.09.2014)