Paterson

Na této kapitole z dějin volného verše mě zasáhl jen způsob, jakým Jarmusch vykreslil titulní město. Snad totiž právě ono je hlavním hrdinou, tím, o co ve filmu jde, a básnící řidič autobusu je jen takovým integrujícím prvkem, osou, či spíše: osičkou. Ten svět je totiž znázorněn očima jinak pohlížejícíma a vyhlížejícíma, než jak hledí a vypadají ty jeho. Takový zrak září z tváře jasné, zato autobusákova téměř neměnná maska vše zahlíží, což se zdají vyjadřovat i ony sekvence, v nichž se tzv. „básní“, tj. po snímaném světě plyne to nešťastně univerzální americké písmo. Místo řidiče ale skutečně básní kameraman. Právě nádherně snímané město mi báseň připomnělo nejvíce. Elmes osvědčil své malířské nadání již ve Zlomených květinách. Zde se jeho malba opět maximálně přizpůsobila Jarmuschovu vyprávění. Zvláště artificiálně působí všechny ty záběry, kde ulice a zákoutí města prostiňují nějaké nápisy. Typografie lidských cest a životů. (25.08.2019)

Nemam slov. Naozaj. Ten film zomna vysal doslova vsetko. Chut zit, premyslat, existovat, este aj snahu napisat tieto riadky. Film bol dokonalym stvarnenim nudy, nicoty, absolutneho nihilizmu. Zapletka neexistovala, hlavna postava bol nesympaticky, nudny flegmatik s este nudnejsim zivotom. Jeho priatelka - nestabilna, emocionalna, naivna a mierne manipulativna latina s obsesiou s "istymi" farbami. Stereotypny stary cierny barman, vedlajsie postavy a ich dialogy boli horsie jak NPC z GTA. Este aj ten chrciaci maly sprosty pes ma natom celom iritoval - aspon nakonci tu totalnu prazdnotu mierne naplnil. Naozaj som dufal, ze na konci filmu vsetci zahadne zomru a dom bude zvonka natrety na ciernobielo. Nadhernym paradoxom na tom vsetkom je, ze tento film som si pozrel na zaklade nepriameho odporucenia od spoluziaka zo strednej, ktory ho oznacil za svoj oblubeny. Uz mi je jasne, preco som si s nim nikdy nerozumel... (05.09.2022)

Carlos William Carlos: „No ideas but in things.“ Trochu mě překvapuje, že tu nikdo nezmiňuje americké civilní básníky, jako jsou William Carlos Williams (skutečnému městu Paterson věnoval stejnojmennou rozsáhlou báseň, z které je i výše uvedený citát, který ve filmu zazní z úst rappera v prádelně), Wallace Stevens nebo Frank O’Hara, protože film je v podstatě poctou jejich dílu. A jejich knihy jsou ve filmu několikrát zcela úmyslně v záběru. Autorem básní použitých ve filmu je básník Ron Padgett, čtyři básně jsou starší - Love Poem, Poem (I’m in the house), Glow, Pumpkin - a další tři - Another One, The Run, The Line - napsal přímo pro film. Autorem básně Water Falls je sám Jarmusch. Paterson je o poezii každodenního života a kráse všedního dne. Sedm dní v týdnu, každý je stejný, každý je jiný, každý je krásný. Co je neobyčnějšího, než žít obyčejný život, dělat obyčejnou práci a psát při tom obyčejné básně? Patersonových básní podle mě na konci vůbec není škoda, protože to byly básně psané na vodu a sám básník to věděl. Básně není ani tak podstatné číst, jako je důležité je psát! Dokud budeme psát básně, budeme žít. Jak říká v jednom rozhovoru sám Jarmusch: „I love poets because I never met a poet that was doing it for money.“ (03.08.2016)

Podobný prípad, ako nový Wenders. Jarmush je stále svoj, ale pôsobí moderne a stále má na čo nachytávať nových fanúšikov. Paterson je veľmi príjemný film, vyhýbajúci sa depresiám i v momentoch, kedy sa k nim schyľovalo. Film o túžbe každého človeka po sebavyjadrení túto snahu oslavuje, čo je rozhodne lepšie, ako keby tvrdil, že svoj sen si v živote splní iba málokto. (18.09.2016)

Bola raz jedna rutina. Pohľad na hodinky vždy v rovnakom čase, aj bez budíka. Ranné vstávanie, práca, večer cesta domov. Žena v domácnosti so slabosťou v čierno-bielych dekoráciách, venčenie psa a jedno pivo. Veci tak bežné, že sa nemusia ani rýmovať. A predsa z určitého zvláštneho dôvodu existuje pre niektorých z nás chuť o tom písať básne. (13.06.2017)