Jánošík - Pravdivá historie

Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla. (19.09.2009) (méně) (více)