Cesta do fantazie

"Cesta do fantazie" představuje jednak úžasně uhrančivou podívanou, ale především jeden z nejvýmluvnějších dokladů, proč by se o Hajau Mijazakim nemělo mluvit jako o "japonském Disneym". Ačkoli tento přívlastek bývá užit ve chválihodné snaze představit tohoto výjimečného tvůrce potenciálním divákům, kteří o něm nikdy neslyšeli (a dodnes takoví jsou), současně filmy Mijazakiho i studia Ghibli krutě obírá o jejich osobitost. Díla tohoto zcela solitérního režiséra totiž mají s tvorbou disneyácké továrny společné maximálně povrchní schodu, že jsou komerčně úspěšné a animované. A stejně tak je to i s často se vyskytujícím popisem Cesty do fantazie jako "japonské / anime Alenky v říši divů". Ostatně stačí porovnat Mijazakiho film s disneyáckou adaptací Alenky z roku 1951. Ta je typickým produktem precizní studiové výroby - optimalizovaný produkt, který je dílem nikoli jednoho autora, nýbrž týmu, kde o post režiséra se podělilo několik animátorů specializovaných na odlišné sepekty animace, stejný přístup je uplatněný u scénáře, jenž prošel rukama třinácti různě specializiovaných scenáristů, kteří předlohu upravili do líbivé podoby. Tento model je totožný u všech klasických animovaných filmů studia Disney, a i v éře renesance studia byla režie (až na ojedinělé výjimky) dělena minimálně mezi dva animátory. Studio Ghibli je naopak bytostně autorské, Mijazaki a Takahata každý zvlášť na svých filmech figurují jako režiséři a scenáristé. Mijazaki pak představoval autorskou záštitu i nad projekty jiných mladších režisérů coby autor scénáře. Zatímco studio Disney v drtivé většině adaptovalo knižní předlohy či vycházelo z klasických bájí a legend, Mijazakiho snímky povětšinou pocházejí z mistrovy vlastní imaginace. Dokonce i ve výjimečném případě, kde základem příběhu je konkrétní dílo (Doručovací služba čarodějky Kiki, Howlův kráčející hrad), se výsledný film ubírá vlastní cestou a předlohou se spíše jen inspiruje. Mijazaki se nikdy netajil svými inspiracemi a jeho díla fascinují mimo jiné právě tím, jak dokáže elementy z japonské i evropské literatury, kultury a historie spojit do unikátních vizí, které skrze podobnosti motivů s klasickými díly získávají váhu univerzálnosti. V případě "Cesty do fantazie" a Carrollovy "Alenky v říši divů" tak sice obě díla pojednávají o dívce, která se dostane do fantaskního světa a hledá cestu ven, ale ve všech ostatních ohledech jsou zásadně odlišné, až protichůdné. "Alenka" přináší zahlcení vjemy, které slouží k upoutání pozornosti dětí, při čemž vyprávění je pojaté jako hříčka založená na nonsensu a absurdní logice. Carroll v knize reflektoval a zesměšňoval řadu dobových systémů, norem a rituálů vyšší společnosti a jednotlivé figury (zřejmě) koncipoval podle reálných předobrazů. V souladu s tím pak i samotné vyprávění ustanovuje hrdinčina dobrodružství jako sen, v němž věci protagonistce důvěrně známé z reálného světa získávají fantaskní podobu. Hrdinka samotná během svého pobytu ve snovém světě neprochází zásadnější změnou či vývojem a dospělost zůstává pouze příslibem, naopak je oslavována rodící se osobnost a rostoucí sebevědomí hrdinky. Mijazaki sice před zraky diváků rozprostírá fascinující svět, ale zaměřuje se v něm výhradně na hrdinku Čihiro, pro kterou se stává katalyzátorem strastí z paralelního reálného světa, ale především iniciací k dospívání. Dospělost zde není pojímána jako nějaký soubor společenských norem či sebejistota ve vystupování, nýbrž oproštění se od umanutosti i sebestřednosti a naopak dospění k empatii i uvědomění si vlastní identity a kořenů. Jednotlivé vedlejší postavy pak představují různé podoby těchto vlastností, eventuálně spolu s hrdinkou prochází totožným vývojovým obloukem (Beztvářník i dítě Jubaby). Konkrétní dějové motivy (odebrání jména jako podmanění, vzpomínky) pak zase tematizují identitu a její stavební kameny. Čihiro tak z umíněné a vnitřně zmatené holky, která se těžce vyrovnává se stěhováním do nového domova, vyzrává když se díky zážitkům ve světě duchů její strach a bezradnost mění v okouzlení a empatické zaujetí, ale také zatímco poznává hodnotu svého jména a váhu vlastní minulosti a vzpomínek. Co do stylu pak "Cesta do fantazie" představuje Mijazakiho nejrozvláčnější a nejméně žánrový film. Zdejší konflikty a peripetie nemají podobu dobrodružných střetů a la Naušika, Laputa či Mononoke. Ty probíhají spíše na pozadí hrdinčina příběhu, zatímco ona směřuje ke stále větší vyrovnanosti a klidu - proto také nezapomenutelným vrcholem snímku je podmanivá pomalá jízda vlakem krajinou proměněnou v oceán. (28.09.2016) (méně) (více)