Můj soused Totoro

Ku komentáru belldandy (vrátane PS) nemám takmer čo dodať. Hádam len jedno: tento film je aj o pohľade na výchovu. Zatiaľ čo častá všeobecná reakcia rodiča v prípade detských fantázií je prísne zvolanie: "Čo si to zase vymýšľaš!", prípadne rozkaz: "Nevymýšľaj si!" alebo okázalá ignorácia či výsmech, v Totorovi otec v reakcii na dcérine líčenie stretnutia s podivnou postavou z detskej mytológie oznámi, že mala veľké šťastie a stretla pravdepodobne ducha lesa. Následne obe dcéry vezme so sebou a ide sa pokloniť stromu a bytostiam v ňom a okolo neho žijúcim. (27.02.2013)

Miyazakiho příběh o dvou holčičkách, jejichž maminka leží v nemocnici, a ony zatím v novém domově objevují netušená tajemství, je skutečně zaměřen na nejmenší diváky, ale má co říct i dospělým. Zvláště v závěru se děj dramatizuje a nabývá na vážnosti, takže posledních 20 minut je asi nejsilnější pasáž srovnatelná s působivostí Princezny Mononoke. Ovšem ta mladší holčička mi místy řádně lezla na nervy. (09.07.2003)

Nakreslený je to jistě krásně (nebo namalovaný? Občas se to nedá poznat). Jenže to je tak všecko. Děj? Doslova o ničem. Nejdřív se zabydlují, pak se ta malá ztratí. Mezitím najdou Totora a proletí se spolu ve vzduchu. Japonskej dabing je uřvanej, rozhodně pro neasiata až příliš (myslím to tak, že oni všichni mluví hrozně řízně, jak kdyby furt nadávali). Jenže kromě hezkýho zpracování jsem v tom neviděl pražáden důvod. Americký dabingy, ani jeden (pro společnost Troma a pro Disney), vidět nechci. Tím to musí zatraceně ztratit. Nejvíc mě dostalo, že ty hlasy těch holek patřily už tehdy třicetiletým ženským (a představitelka Mei byla dokonce o 3 roky straší jak Satsuke). (31.05.2006)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)

Minimalistický příběh téměř o ničem. Ovšem s nádhernou animací, a tak nabitý emocemi a magickou atmosférou, že jsem mu propadl během několika minut, to okouzlení ze mě nespadlo až do závěrečných titulků, a mé podvědomí spokojeně přede ještě teď, o dva dny později. Scéna z autobusové zastávky je geniální a kočkobus, taky neměl chybu. Pozvolna plynoucí, bez dramatických konstrukcí, neuvěřitelně roztomilé, pozitivní, magické, přitom ani na okamžik lacině kýčovité nebo vlezlé. Zkrátka jeden z těch filmů, který dělá svět krásnější a nutí vás do úsměvu při každé vzpomínce. Mistr Mijazaki to zase dokázal. (26.02.2014)