Můj soused Totoro

Je to samozřejmě strašně roztomilé a vyloženě kouzelné v každém momentu, samotný příběh je ale tak prostý až banální, že mám k nějakému nekritickému nadšení daleko, a ve srovnání s pro mě dokonalou Cestou do fantazie se mi tento starší Mijazakiho film jeví jako slabší a trochu i nudný, byť stále velmi hezký a vhodný pro celou rodinu - ačkoli v mém případě už asi bylo příliš pozdě, abych mu ještě v mém věku dokázal dokonale propadnout. Možná kdybych to viděl v dětství, bylo by to jiné, ale tehdy jsem o těchto krásných animácích od studia Ghibli neměl ani tucha, bohužel. Každopádně se mi u toho idylizovaného obrazu dětství zabydleného kouzelnými bytostmi honilo hlavou, zda tohle filmové opium není až moc opojné a svým způsobem falešné, protože za á kdo z nás kdy měl tak bezstarostné dětství? (jsem skoro v pokušení si myslet, že nikdo) a za bé mi u toho filmu bylo jasno, že každý jeho divák ihned zatouží po vlastním kouzelném Totorovi a kočkobusu, a mně tohle univerzální toužení po nějakých filmových příšerkách vždycky přišlo tak nějak hloupé (podobně jako jsem kdysi nedokázal uvěřit názoru, že každé dítě si přálo chodit na stejnou školu kouzel, jako Harry Potter, protože já jsem nikdy po ničem takovém netoužil), protože si prostě říkám, jestli jedna reálná kočka z útulku není stokrát lepší, než seberoztomilejší japonské anime zvířátko? Takže možná lze v mém případě mluvit i o jisté kulturní propasti, umocněné tím, že jsem to zhlédl v původním japonském znění s českými titulky, a celkově jsem se prostě asi na ten film nedokázal naladit a propadnout mu tak, jako jiní, což mě trochu mrzí, ale ten příběh skutečně považuji za velmi slabý. (29.11.2021)

Tonari no Totoro je najdetskejším z Myiazakiho filmov. To mu však vôbec nebráni v tom, aby diváka vtiahol do deja a nepustil ho až do záverečných titulkov. Totoro je príbehom dvoch sestier, ktoré v polorozpadnutom dome zažívajú fantastické dobrodružstvá s tvorom menom Totoro. Mimochodom najlepšia scéna je určite tá s rýchlorastúcim stromom a Totoro je proste neuveriteľný pohoďák. Smoazrejme zase sa lieta a je tu veľa zelenej. 10/10 (18.07.2005)

Myslela jsem si, že na Kiki a jejího roztomilého kocourka Jijiho nic nemá - a pak přišla Satsuke se svou úžasnou sestřičkou Mei - copatou špiónkou s věčně odřenýma kolenama a ušmudlanou pusou, rozverným čertíkem, jehož andílkovskému pohledu a stékající slzičce po buclaté tvářičce prostě nikdo neodolá a já jsem ještě teď v šoku z toho, jak moc jsem se v ní viděla... Tomuto já říkám dokonalá identifikace s hlavním hrdinou. (10.07.2007)

Já chci taky takovýho krásnýho huňatýho lesního démona jako mazla a kámoše a kočičí plyšový autobus, co mu nápis s příští stanicí osvětlují dvě krysy :o) Roztomilost a optimismus srší na všechny strany, ale nesklouzne nikdy ke kýči nebo infantilnosti. Totoro je sympaťák až to bolí, vždycky když se objevil na obrazovce, uvědomila jsem si po chvíli, že se usmívám jako debil a jsem úplně nadšená. Scéna s deštníkem na zastávce tenhle pocit vzbudila asi nejvíc, Totorův obří úsměv a jeho vykulené oči mě naprosto odzbrojili. Přestože jde o pohádku vhodnou i pro hodně malé děti, je to prostě originální, neotřelé a zábavné i pro mě. Opět zjišťuji, že Miyazakiho fantazie nezná hranic a začínám si jeho díla víc než zamilovávat. (18.12.2007)

Miyazakiho filmy se v zásadě dělí do dvou skupin - na filmy pro odrostlejší, kam spadá například Princezna Mononoke; a filmy pro menší a nejmenší, kam spadá právě Totoro. (Protnutím obou tendencí je pak Ponyo.) Bez ohledu na cílové publikum však mají společnou jednu věc: rovnocenné zaujetí jejich tvůrce veškerými věcmi, ať už jsou všední či nevšední, nízké či vysoké, které mu umožňuje, aby jeden každý z jeho animovaných výjevů - sluncem rozpálená polní cesta nebo jezírko, do kterého dopadají kapky dešťové vody - obsahoval vedle poetičnosti také srovnatelnou míru autenticity. Neboť Miyazaki nahlíží svět nikoli jako weberovsky odkouzlený, ale naopak jako naplněný nekonečným romantickým potenciálem. Totorem pak zdařile ukazuje, jaké to je, vidět svět jako na počátku, se zalíbením a údivem dítěte, které je stále ještě schopno vídat lesní duchy a kočičí autobusy, kde už je dospělí dávno nevidí. V Totorovi nejde ani tak o příběh - odehraje se toho v něm opravdu minimum -, ale spíše o kouzlo izolovaných situací, o různá povznášející setkání s tajuplnou podstatou světa. Díky tomu mohou jednotlivé - nejen, ale převážně - přírodní obrazy a zvuky opakovaně předstupovat před příběh v podobě plnohodnotných postav, nikoli zůstávat pouhou kulisou či pozadím pro lidské vyprávění, jak je obvyklé. Tak jako má v šintoistické tradici každé božstvo (kami) přiděleno určité místo, které nikdy neopouští, tak i každý obraz a zvuk v Miyazakiho filmech oplývá specifickou duší, atmosférou, vlastní hmatatelností. Tráva působí dojmem živoucí poddajnosti, listí dojmem vzdušné lehkosti, voda mokrosti, hlína zemitosti, kamení tvrdosti. (13.06.2012)