Režie:
Bruno DumontScénář:
Bruno DumontKamera:
Guillaume DeffontainesHrají:
Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi, Fabrice Luchini, Jean-Luc Vincent, Didier Desprès, Cyril Rigaux, Brandon Lavieville, Raph, Lauréna ThellierObsahy(1)
Francouzský režisér Bruno Dumont před dvěma lety rozesmál karlovarské publikum svou minisérií Malej Quinquin. Nyní po uvedení v soutěži na festivalu v Cannes vstupuje do kin se svou zdivočelou komedií a retro detektivkou v jednom. Líná zátoka představí slavné herce (Juliette Binoche, Valeria Bruni Tedeschi ad.) ve velmi neotřelých hereckých polohách. Zábavná francouzská komedie odehrávající se v nádherně nasnímaných exteriérech severní Francie ukazuje, že i Francouzi si umí dělat legraci sami ze sebe. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (51)
Nejlepší letošní film? (V něčem by ho na této mé pomyslné pozici mohl ohrozit Sully, ale když si ty dva snímky konfrontuju v hlavě, Líná zátoka mi připadne víc jako ten, o kterém se bude vědět i za dvacet, třicet let...) - Film například o třídní nenávisti, který dokonale dává smysl (někomu) a jde hodně daleko. ()
Nejhorší Durmontův film? Pro mě zatím určitě. I když ho mám v topce, byly pro mě ty víc, jak dvě hodiny víceméně zklamání. Možná je zklamán trošku silné slovo, každopádně jsem čekal po Quinquinovi, nebo Stranou Satana něco podobně neotřelého a originálního, ale dočkal jsem se bohužel "buržoazní taškařice", která má sice své světlé momenty, ale ve výsledku za mnoho nestojí. A Juliette bych za její výkon postavil do kouta. Aspoň na čtrnáct dnů. ()
Ani mé druhé setkání s Brunem Dumontem nedopadlo dobře - dokonce do té míry, že bylo s největší pravděpodobností poslední. Ale abych Línou zátoku jen prostořece nehaněl, zatímco Hadewijch považuji za dobře mířený flusanec rovnou mezi oči z úst, které půl roku neviděly zubní kartáček, a jako konstrukt jsem jeho scénář nepřijal ani v nejmenším, Líná zátoka disponuje minimálně slušnou poetikou, skvělou kamerou a výborným obsazením. Škoda jen, že je to takové mělké a jde to odnikud nikam. Zhruba 3/4 filmu jsem si říkal, že se přece jen dívám na 3hvězdičkový film, ale v závěrečné části už jsem cítil únavu z neustálého přehrávání a pitvoření a konec mířící do ztracena rozhodl o 40 % celkového dojmu. Líná zátoka vás může potěšit tím víc, čím méně ji budete brát vážně, a rezignujete na hledání nějakých podobenství a hlubších smyslů. Je to vlastně groteska o tom, že rovnostářská Francie i degeneraci demokraticky rozděluje mezi elity a proletariát. Zatímco Fabrice Luchini svého degoše ztvárnil s roztomilostí, Juliette Binoche si střihla tak sebestřednou a afektovanou kozu, že byste k ní ve filmovém prostředí těžko hledali sobě rovnou. Zaujala mě mladičká Raph, cítím její potenciál, který by bylo škoda promarnit. Líná zátoka patří k tomu druhu filmů, kde se na place všichni určitě skvěle bavili, ale v kinosále se budou reakce, myslím, radikálně lišit. Ten film bude určitě rozdělovat publikum hodně zásadním způsobem. ()
Jestliže v "Malým Quinquinovi" si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech. K tomu se váže i většinou diváků nepřijatý a nepochopený odklon od realismu s autorem asociovaného. Zatímco policejní seriály si na realismus hrají a právě jeho zabsolutnění zakládalo podvratnost předchozího projektu, v "Líné zátoce" žádný realismus nikde není, jelikož s ním vůbec nepracuje výchozí žánr. Zdejší podvratnost proto vychází z karikatury, která zdůrazňuje určité rysy terče, do něhož se Dumont strefuje. Ačkoli "Líná zátoka" vychází z francouzské linie kostýmovek, dokonalý referenční bod má v britském televizním hitu "Panství Downton". Jímavé melodrámíčko o empatické smetánce a služebnictvu nadevšechno milujícím své lordstvo se rochní ve své okázalé ušlechtilosti, zatímco nechá diváky snít sny o lásce přenášející sociální propasti či zakoušet emocionálně vyděračské drama, když do idylky zasáhnou kriminální motivy. Dumont dokonale následuje tyto linie, ale zmíněnou karikaturou je drze a vulgárně (příznačně strojenosti vzoru) dehonestuje. Smetánka je tedy tvořená degeneráty, retardy, psychotiky a inbready, zatímco poddaní mají vyšší vrstvy pouze jako svou obživu, a to doslova. S tou láskou to také není tak žhavé, protože i ta nejsympatičtější postava z řad honorace pořád v jádru je deformovaná. Dumont dokonce zpřítomňuje až zázračné dějové zvraty či dojímání se exteriéry, které k "Downtonu" bytostně patří. Výtečným tahem jeho downowské variace je také obsazení smetánky pitvořícími se hereckými velikány v čele s náramně hystericky slepičí Juliette Binoche (komu její výkon připadá neadekvátní, ten nikdy neviděl nesnesitelně vlezlé mimické kreace Elizabeth McGovern v "Downtonu") a proti nim postavit typicky dumontovské asociální naturščiky s jejich bizarními tiky a unikátními ksichty. Příznivci Dumonta coby mistrovského festivalového velikána budou z "Líné zátoky" silně rozčarovaní, protože namísto těžké dumky dostanou obrazoborecky sofistikovanou frašku, která spíše než k canneským vavřínům inklinuje ke skvostně dementnímu fekál-humoru tvůrčího dua Christian Clavier a Jean-Marie Poiré. Že by Dumont s postupujícím věkem následoval kariérní trajektorii Takešiho Kitana, který také jednoho dne uznal, že už toho blbnutí na červeném koberci bylo dost, a začal cíleně atakovat své publikum absurdními hříčkami nejhrubšího zrna? Pokud ano, jen tak dál a houšť! ()
Líná zátoka má lecčíms nakročeno k silné antiutopické vizi, ale osudově klopýtla svým přehnaným důrazem na stylizaci postav. Huysmansovské pohrávání s neurastenií a degenerací, živé ve francouzské tradici (a snad nedávným novým koncem století zase aktualizované?), zde k sobě strhává nepatřičnou pozornost právě tak jako hyperrealistické snímání krajiny, interiérů a tváří, kterým nechybí mnoho k tomu, aby se tou hrůznou konkrétností proměnily v masky. A skutečně – Dumontův snímek mi přišel spíše jako filmová adaptace absurdního dramatu než jako autonomní film – a jako většina zfilmovaných absurdních dramat na své „filmovosti“ také troskotá. Zasazen do bezčasí jakéhosi nekonečného dne, do něhož se všechny dny neodlišitelně skládají, vypráví příběh o nelidsky lidských bytostech, beznadějně zauzlovaných a v sobě izolovaných, které jdouce odnikud nikam, k ničemu nedojdou. Vyprávění se ale rozplývá ve všudypřítomné grotesknosti, která do něj nevnáší ani humor ani neprohlubuje hrůzu, jen veškerá sdělení předem neutralizuje. Cirkus… ()
Galerie (23)
Zajímavosti (1)
- Celosvětová premiéra proběhla 13. května 2016 na filmovém festivalu v Cannes. (ČSFD)
Reklama