Stud

“Směrnice jsou jedna věc a člověk druhá. Arnošt Pánek (Julius Pántik), předseda JZD, se vyjadřuje pomocí antitezí. Dřív než domyslí dopad vyřčeného (Já se snad vrátím k řemeslu.), tak nápad popírá. Pánek řeší problémy na úřadě, ale i doma, kde se proti „JEHO okresu“ bouří dcera. Kritika mocných je naservírována přímo. Po opakujících se scénách, které záměrně navozují stereotyp jednání, závěrečné hromobití a následný slunečný den zesilují rozervanost „hrdiny “. Ten nejdřív křičí na celé město, ovšem v závěru si opět v poklidu vykračuje. Zajímavý je i vztah šoféra (Štěpán Zemánek), který jakožto správný pikolík nezapomene podat klobouk… Soudruh Pánek má prostě „máslo na hlavě“. V závěru zní recitace básně „Vedro“ Roberta Rožděstvenského v podání Luďka Munzara. (24.02.2009)

On ten soudruh Pánek byl v podstatě dobrý člověk! A přece se mi z něj chvílemi zvedal žaludek. Ale nejen z něj. Z celé té maloměstské totalitou zblblé společnosti, ve které je člověk, jenž poukáže na zločin kovaného straníka, nařknut z práskačství a všemi odsouzen k osamocenému boji s větrnými mlýny. Život v komunismu v celé své "kráse" servíruje Ladislav Helge ve svém posledním dotočeném filmu. Po něm už točit nesměl. Narozdíl od většiny "soudruhů" občanů z jeho povedeného filmu totiž nebyl zbabělý a ustrašený. (21.02.2009)

Realistický film o situaci ve společnosti v 60. letech minulého století. V době, kterou každý opěvoval, jako dobu osvícenou. Jenže pravda byla jiná. Všude přítomná lež a pokrytectví, komunisté si stále hráli na jiskřivé budování socialismu, zatímco lidé už dávno věděli své. Že socialismus není žádné blaho, i když má každý doma anténu, motorku a koupelnu, že to není všechno, co člověk potřebuje pro pocit štěstí. Tento film je vlastně o jednom komunistickém předsedovi, který se stále brání pravdě, byť všichni kolem se mu mermo mocí snaží otevřít oči. Marně. (09.06.2020)

Až dokumentárně přesvědčivá a umělecky cenná studie komunistického funcionáře rekrutujícího se z dělnických kádrů. Sám jsem je zažil v druhé polovině sedmdesátých a v osmdesátých letech (jednoho jsem doučoval ke zkoušce na VŠ nemčinu - jmenoval se příznačně Gottwald -; zkoušku nakonec udělal, i když neuměl bezpečně časovat sloveso "sein"). Byl to jeden z těch, kteří se usnesli, že "nesmím přes hranice a nesmím mít žádného podřízeného". Jejich životní dráha si byla stereotypně podobná, nebyli to v podstatě zlí lidé, nedělali velké podfuky, zkorumpovaní byli v mezích, jenže: jejich intelekt neodpovídal funkci, kterou zastávali, a díky tomu a různým malým domů tomu a onomu, se dostávali do vnitřních konfliktů, které vrcholily paranoickými záchvaty, byť většinou jen dočasnými... Ale to vlastně nemluvím o svých zkušenostech, ale o filmu. Helge sem ovšem zavádí ještě jeden parametr: "stud". Ale s tím nemám v tomto oboru žádou zkušenost.... Změním hodnocení ze 4 na 5 - fakt to bylo dobrý! - Spatřeno podruhé: Dnes bych se nejspíš věnoval porovnání manažérů tehdejší a dnešní doby; třeba Arnošt Pánek versus Andrej Babiš... (05.01.2015)

Ladislav Helge odvedl skvělou práci se slovenskými herci. Pántik je prakticky Pláteník z Okresu na severu.  On má charakter (a taky připosranost, jako každý komouš). Bojí se strany, že ho sundá a za to může Kvasil! Ta zrůda , špatný soudruh a prcačkář! Ve straně! "Za toho kus žvance ti mám být vděčná?" řve Ida Rapaičová a začne ze sebe trhat podprsenku. Ona je dcera, nikoliv milenka. A zase Helgeho nešťastný Mikulov, lidi ho tam nenáviděj a ví proč! Je to drama, které moji přátelé v USA těžko pochopí. (21.09.2023)