Stud

Velké překvapení. Dnešnímu divákovi asi lecos nebude jasné, ale on dnešní divák asi těžko koukne na tenhle film o soudruhu tajemníkovi, který na krátko k rozumu přišel... Pántik je zvláštní herec se zvláštní mluvou. Když jsem s ním viděl kdysi Gottwalda, měl jsem dojem, že asi takhle Gottwald mluvil. Po Studu už vím, že to je zkrátka takový projev Pántika. Snímek je to dosti odvážný, ale v předjaří Pražského jara se zvolna začínalo mluvit o lecčems. Kritika měla jasné viníky. Vedoucí funkcionáře KSČ. U nejednoho soudruha se zjistilo, že i když se 20 let dřel pro dědinu nemusí být takovým světcem jakým se dělá. V případě Pánka je to o to horší, že si lecos ani neuvědomoval. Sebereflexe nula a když už se zdá, že by přeci jen svědomí mohlo iniciovat nápravné procesy, přejde noc a vše je ve starých kolejích. Velmi symbolický film, kde jako by se tušilo co přijde i ve skutečnosti. Krom dobových reálií vesnic na Moravě mne ve filmu zaujalo těch pár záběrů na úplně otřískané kostely. * * * * (01.02.2020)

Film srovnatelný s Obžalovaným. Skvělé dialogy, neherci působí velice přirozeně. Kladem je, že nejde o nějakou agitku, ale vhled do lidských duší. Tajemník Pánek není jen nějaký soudruh, vnímáme ho především jako člověka, kamaráda, tátu se všemi jeho chybami a slabostmi. Zároveň se odkrývají i slabé stránky ve vedení strany. Slabinou je, že nenechali slovenské herce mluvit v mateřštině. Stud považji spolu s filmem První den mého syna za vrchol Helgeho tvorby. (24.06.2014)

První muž okresu a jeho nenadálá ztráta sebejistoty o vlastní nenahraditelnosti. Vždyť on přece vždycky chtěl pro lidi to nejlepší, tak proč se najednou nemůže podívat do očí ani sám sobě? Psychologický film stojí na výborném výkonu Júlia Pántika a chytřejším scénáři, než by člověk u takovéhle látky čekal. (22.02.2009)

Opomíjené neprávem…. Helgeho Stud je jeden z psychicky nejnáročnějších filmů s už tak vyhrocených titulů s tématem kocoviny (viz. Každý den odvahu). Július Pántik jako stranický funkcionář získává informace, které nečekaně zamávají jeho agilním vystupováním a zásadám. Zde vidím určitou potíž, protože představa funkcionáře rázem probuzeného v roce 1967 se mi zdá krapet nevěrohodná (musel by žít ve vzduchoprázdnu). S tím souvisí i Pántikovo provedení, které získává pro každého, kdo zná některé pozdější hercovi normalizační role (Gottwald ve Vítězném lidu například) zvláštní dimenzi. Celá ta postava je rozporná a jisti si nemůžeme být ani při sebestředném konci, kdy hází expresivně „stud“ na všechny strany (výraz stydět je takřka mottem). Více než exkurze do Pántikova soukromí, kde se toho stejnak tolik nevyřeší, zapůsobí „juráčkovsky“ laděná schůze, kde můžeme vidět naprostý úpadek morálky. Mezi odvážné momenty patří především rázná a zábavná věta „Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou“ směrem k patolízalskému funkcionáři a neskrývaná nahota při vyhrocené hádce s dcerou. Působivé jsou i flashbacky, které svým subjektivním pohledem mohly být klidně vzorem pro pozdější Ucho. Nelze popřít, že Helge úřaduje spíše jako scénárista a filmařsky o desítky stupňů vyjadřovací prostředky neposunul. Stejně tak je ale pravda, že mu nedělá potíže se vyjádřit jednoduše a trefně. Když se Pántik prochází po klidné ulici, tak se zdánlivě nic neděje. Ale jen pro toho, kdo nechce nebo nemůže vidět. Takový minimalismus se mi velice zamlouvá. (13.03.2011)

Politická psychologie je osobitý obraz Ladislava Helgeho, to bylo jasné už od Jarního Povětří. Ve svém posledním snímku utahuje smyčku ještě pevněji. Částečný rozklad jednoho, podle jeho slov, poctivého soudruha, který ač vidí kolem sebe antény a motorky na každém dvorku, je v prakticky slepý. Brýle reality nasazuje kolega Kvasil. Otřes činu je znát, už není čas na babičku bloudící po úřadě, ani na kamarádskou výpomoc s bytem, on ví, komu slouží. Oni jsou schopni všeho. Hlavní je, vše vidět na vlastní oči, ovšem, všichni mlčí. Stud je všudypřítomný, ale pomíjívý, druhý den se lze opět schovat v davu. Slunce svítí, budujeme dál, soudruhu předsedo. Režisérův pohled do budoucnosti národa je o střetu s pravdou (agronom), o věcech budoucích, o přiznání a důsledku. Nelze se ohlížet. (06.10.2013)