Stud

Pro mě nejlepší Helgův film, který výborně vystihuje podtsatu funkcionářství, které sice můž emít dobré úmysly, ale právě skutečnost proti nim postavená z nich může udělat i zápornou stránku (přílišný strach o zachování čistého štítu a vydobité příkladnosti, stylizace do "svědomí socialismu", jenž se příliš křečovitě drží svého, jelikož o ostatních ztrácí jakékoliv iluze, on sám, spravedlivý, proti všem). aniž by v příběhu o něco vůbec šlo - jen bouřka po dlouhém horkém dusnu, která se přežene, zase se vyjasní s tím, že se obdobné dusno může vracet. Helge zde dotahuje spjatost povětrnostních podmínek se stavem člověka či společnosti k dokonalosti :) Stejně tak nabízí i řadu působivých scén - svlečení dcery je trochu efektní, stejn ějako vypjatý paranoický stav na náměstí, ale například trapné mlčení v jzd jako projev studu je pro mě Helgeho realizačním vrcholem. Přesto však trochu zamrzí přílišná metaforičnost promluv, skřípání některých hereckých výkonů i zbytečně retrospektivy, které nic nového neříkají, snad jen aby konečně Helge nebyl znovu nařčen z příliš klasického způsobu vyprávění. Alespoň, že ruční kamera a její pohyblivé záběry působí velmi autenticky. (12.01.2010)

Do sebe zahleděný film řeší kvadraturu kruhu. 1) Spoiler. Ten stud jsem soudruhu Pánkovi příliš nevěřil. Jak se ukázalo na úplném konci filmu, právem. Jemná kritika typu "někteří soudruzi neunesli tíhu úkolů nové doby" trochu připomíná Mňačkovu novelu Jak chutná moc, ale je převelice krotká. Filmu by tak více slušel rok výroby 1963. 2) Ve své době silná čtyřhvězdičková výpověď je dnes už jen nepříliš zajímavým pokusem o nenápadnou kritiku v povoleném rozsahu. 3) Spoiler. A že by se družstevníci na schůzi styděli promluvit a přidat se tak k odsouzení nepoctivého funkcionáře? Promiňte, možná jsem cynik, ale tomu taky nevěřím. Spíš se báli obhajovat své prospěchářství. Inu, kdo nekrade, okrádá rodinu. (07.08.2016)

“Směrnice jsou jedna věc a člověk druhá. Arnošt Pánek (Julius Pántik), předseda JZD, se vyjadřuje pomocí antitezí. Dřív než domyslí dopad vyřčeného (Já se snad vrátím k řemeslu.), tak nápad popírá. Pánek řeší problémy na úřadě, ale i doma, kde se proti „JEHO okresu“ bouří dcera. Kritika mocných je naservírována přímo. Po opakujících se scénách, které záměrně navozují stereotyp jednání, závěrečné hromobití a následný slunečný den zesilují rozervanost „hrdiny “. Ten nejdřív křičí na celé město, ovšem v závěru si opět v poklidu vykračuje. Zajímavý je i vztah šoféra (Štěpán Zemánek), který jakožto správný pikolík nezapomene podat klobouk… Soudruh Pánek má prostě „máslo na hlavě“. V závěru zní recitace básně „Vedro“ Roberta Rožděstvenského v podání Luďka Munzara. (24.02.2009)

Politická psychologie je osobitý obraz Ladislava Helgeho, to bylo jasné už od Jarního Povětří. Ve svém posledním snímku utahuje smyčku ještě pevněji. Částečný rozklad jednoho, podle jeho slov, poctivého soudruha, který ač vidí kolem sebe antény a motorky na každém dvorku, je v prakticky slepý. Brýle reality nasazuje kolega Kvasil. Otřes činu je znát, už není čas na babičku bloudící po úřadě, ani na kamarádskou výpomoc s bytem, on ví, komu slouží. Oni jsou schopni všeho. Hlavní je, vše vidět na vlastní oči, ovšem, všichni mlčí. Stud je všudypřítomný, ale pomíjívý, druhý den se lze opět schovat v davu. Slunce svítí, budujeme dál, soudruhu předsedo. Režisérův pohled do budoucnosti národa je o střetu s pravdou (agronom), o věcech budoucích, o přiznání a důsledku. Nelze se ohlížet. (06.10.2013)

"Kolikrát se ptám, zdali jsi víc okresní předseda nebo okresní hasič..." Tematicky lze tento snímek trošku srovnat s filmem Obžalovaný. V obou případech jde o vynikající satiru socialistického Československa. Velkou devizou jsou zde skvělé dialogy s řadou hlášek ("Ty úřaduješ i tam, kde jiní serou", "Já nechci žít jako prase v žitě...já nechci žít v prasečinci"). Kromě toho obsahuje film velmi zajímavý psychologický portrét 50letého dlouholetého stranického funkcionáře Arnošta Pánka. Ten je zde vylíčen jako muž se všemi slabostmi a chybami, trošku slaboch, trošku narcis ("můj okres"), zároveň ale i jako člověk, který má i jisté svědomí a který rozhodně nechce věci za každou cenu zametat pod pokličku. Je i milujícím otcem, byť jeho rodinné vztahy nejsou úplně idylické. Velmi silně v tomto směru na mě zapůsobila scéna v závěrečné části filmu, kdy opilý Pánek probíhá v dešti vesnicí a u autobusu spatří svou dcerou, která jej pak pozoruje v odjíždějícím autobuse. V těchto a pár dalších momentech je člověku z Pánka dost smutno. V závěru se však vše vrací do úvodních idylických kolejí. I politická satira československého filmu 60. let má totiž své meze... (24.03.2017)