Den pro mou lásku

Zhlédnutí po delším časovém odstupu ubralo z mého někdejšího nadšení. Prostředí téměř pohádkově nereálné (mimochodem s něčím podobným pracovala Poledňáková především ve filmu S tebou mě baví svět i ve Velrybách), zasazené do jakéhosi bezčasí. Harapes nebyl pravděpodobně vybrán kvůli svým hereckým schopnostem, ale kvůli vizáži (a ruku na srdce, srovnejme jeho výkon s úrovní současných "herců", byť jeho předabování byl krok vedle. Vančurové i ostatním může současná herecká garnitura jen tiše závidět. Ovšem Hapkova hudba mě značně iritovala. (02.03.2019)

Ani náhodou. Tenhle film ani náhodou nevydírá, naopak - jen konstatuje a ukazuje. Po několikátém zhlédnutí jsem si všímala důležitých detailů, např.vdova Šejbalová po odchodu Vančurové z bytu nasype sušenky zpět do krabice, a ta Hapkova cirkusová hudba mi do filmu zapadá líp, než bych čekala. Tenhle film je sice smutný až depresivní, ale nepřijde mi, že by vydíral. Zkusíme-li si představit film s podobnou tématikou v americké produkci - to by teprve bylo vydírání, a jednoznačné. (02.01.2008)

Červená knihovna podle údajně strašlivého scénáře režimní spisovatelky, ale v jedinečném, byť poněkud manýristickém filmovém podání Juraje Herze! Ten když má své dobré filmařské období (které v současnosti bohužel nemá) a schopné spolupracovníky kolem sebe (jako jsou zde hudebník Petr Hapka, herci Marta Vančurová a Vlastimil Harapes), dokáže vytvořit i z naprostého paskvilu poutavé umělecké dílo. (12.09.2010)

Síla tohoto příběhu mi došla v plné šíři až po shlédnutí 13.komnaty Markéty Zinnerové, kdy vyšlo najevo, že Den pro mou lásku je příběhem jejím a příběhem ztráty její dcery Pavlíny - Princezny z třešňového království.... http://www.databazeknih.cz/knihy/princezna-z-tresnoveho-kralovstvi-34112 (08.04.2013)

Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace. (21.01.2012)