Mžitky

"Paobrazy" jsou esteticky vytříbeným filmovým dílem, v němž si Andrzej Wajda buď sype popel na hlavu, anebo se pokouší zbavit studu ze svého pocitu provinění. Nejde tu o životopis Władysława Strzemińskiho, byť se o životopisná data film opírá. Cílem je vylíčit zhoubný nádor - polskou formu stalinismu - na život a jeho potencionální nadšení, avšak schází tu hlubší niterný prožitek. Zachovány jsou jen zkratky vášní, pudů, vztahů, ale i dějů. Wajda rutině vyjevuje střety z krutých zkušeností lidských dějin, vrhá je bez okolků přímo až doprostřed esteticky ladných obrazových expozic Paweła Edelmana, avšak ďábla tím nevyvolá. Obrazy jsou tedy tím nejhodnotnějším z filmu, jsou inspirovány nejen výtvory Władysława Strzemińskiho, ale též plastikami a tou abstrakcí nekonečného prostoru Katarzyny Kobro. Sám Strzemiński se proslavil především unismem, na což je tu učiněna i narážka, tento směr potom sám uzavřel svým vrcholným dílem "Unistická kompozice 14" v roce 1934, a hned poté začal malovati krajinky, v letech 1948 a 1949 se dokonce pokusil o sblížení avantgardy se socialistickým realismem, a to cyklem solárních paobrazů. Unismus využíval i číselné propočty pro kompozici, jakýsi časoprostorový rytmus, a ovlivnil díky tomu sochařství, architekturu, hudbu a poezii. "Komunistické vítězství" ve východním bloku bylo jednoznačně devastující, o tom nemůže být pochyb, sám Wajda se na socialistickém realismu podílel, ta dobu mu dala příležitost, již dokonale využil (a později se od ní dokázal odpoutat), a pokud budu jízlivý, tak Wajda v Lodži (za svého studia) prožil smutný pád velikého malíře až "k jeho smrti hladem", aniž by se proti tomu postavil. Hrdinou Wajdova posypání se popelem je Władysław Strzemiński (dobrý Bogusław Linda), i když o boji proti komunistické straně nemůže být řeč, jde o osobní odpor, jde o uměleckou víru a předpoklady. A byť je jeho zhoubným nádorem vláda komunismu, šlo by vše aplikovat i na jiné politické děsy (ne nadarmo se tu zmiňuje Piłsudski). Z dalších rolí: bezhlavě a dalo by se říci "osudově" zamilovaná studentka výtvarné školy Hania Borowska (Zofia Wichłacz), umělcova osamělá dcerka Nika Strzemińska (Bronislawa Zamachowska), umělcův dávný kamarád, slavný básník a poválečný diplomat ve Švýcarsku Julian Przyboś (Krzysztof Pieczyński), režimu poslušnější ředitel moderního umění v Lodži Madejski (Mariusz Bonaszewski), ten nechvalně proslulý ministr kultur - byť jím byl až v letech 1952 až 1956 - Włodzimierz Sokorski (Szymon Bobrowski), za svou "zradu" pak pomáhající student výtvarné školy Roman (Tomasz Wlosok), v režimu správně uvědomělý rektor výtvarné školy Rajner (Aleksander Fabisiak), či ta mocná síla na výtvarné škole, a nejen tam (Andrzej Konopka). "Paobrazy" jsou estetickou kompozicí časoprostorového unismu a taktu nekonečnosti, obdoby lidské nesmrtelnosti. Drama z období stalinského marasmu strhující není, i když je posmutnělou připomínkou z historie člověka (ale ten je stejně nepoučitelný, takže dějinné zkušenosti se víceméně stále opakují). (09.08.2022) (méně) (více)