Mžitky

Kloubouk dolů, Mžitky jsou víc než jen důstojným rozloučením s neuvěřitelně dlouhou, plodnou a úspěšnou tvůrčí kariérou nejvýznamnějšího polského filmaře Andrzeje Wajdy. K tomu, co dokázal natočit na prahu 90 let, se převážná většina jeho kolegů nedokáže přiblížit v průběhu celé své tvorby. Jeho poslední snímek patří k tomu nejlepšímu, co kdy natočil, jakkoliv je znát, že v tomhle věku už nijak neexperimentoval a konzervativně sázel tzv. na jistotu. Každý záběr nicméně prozrazuje filmaře s jasnou představou, co chce a jak toho dosáhne, schopného pracovat s filmovým jazykem a především schopného vyprávět příběh a sdělovat informace o svých postavách obrazem. Ani stopa po typické užvaněnosti českých filmů. Wajda si vybral látku, která mu umožnila představit silnou, mimořádnou osobnost polských dějin a zároveň vypořádat se jejím prostřednictvím s faktem, že si sám ve svém mládí s režimem tak trochu zadal. Do konfrontace se systémem narozdíl od svého hrdiny zkrátka nešel, jakkoliv od začátku místní poměry a dobu převyšoval. České vyrovnávání se s démony nedávné minulosti většinou nebývá přesvědčivé a umělecky na výši. Wajdův obrázek přelomu 40. a 50. let, kdy stalinismus ve střední Evropě nabyl maximálního vlivu, je sugestivní možná i proto, že tu éru osobně ještě sám zažil. Polsko z těch časů je ve Wajdově vyprávění nevlídné, plné tísnivé atmosféry, není v něm místo pro optimismus, jen místy přežívá vzdor a ostrůvky lidské solidarity. Samostatnou kapitolou je výkon Boguslawa Lindy v hlavní roli, kdy podal tak fantastický výkon, že opravdu máte pocit, že si končetiny v zájmu role skutečně nechal amputovat. Poctivé 4* s tím, že budu ještě hodně přemýšlet, jestli za celoživotní zásluhy nenadělím Wajdovi i tu pátou. Zasloužil by si to. Celkový dojem: 85 %. (16.05.2017)

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

Smutný a pravdivý příběh jednoho velkého člověka. Díky vynikajcímu pojetí Lindy, se stavá Strzemiski skutečně divákovou modlou. Vídí v něm moudrou, nádhernou, ale složitou úmělecko bytost, ze které jde soucit. Teď trochu odbočím od filmových stránek, ale já obdivuju, že se ten malíř nenechal zlomit. Naleju si čistého vína a zanecám hrdinských řečí. Ať mám jakkékoli politické přesvědčení, stejně bych nedokázal dlouho vzdorovat. Stejně jako většina normálních lidí. To je lidské a ukazuje, to jak jsme všichni křehké bytosti. Zprvu vyoadáme jako silní a stateční, ale stačí aby nám někdo šáhl na naše životní lásky (rodinnu, kariéru) a je po nás. Ten film je tedy velmi obohacující a řekl mi toho opravdu hodně. Wajda ho natočil tak efektivním způsobem, že musí oslovit snad každého. Tady prostě nezáleží na to, jak se na filmy koukáte a co o nich víte. Tady jde o to jestli je vnímáte srdcem a ne pouze očima. Ten konec byl fakt silné kafe. Celý sál ztuhl a až chvilku poté, začal potlesk. Tohleto byl můj největší zážitek na LFŠ. Fakt. Jo a mimochodem, než hodíte hlas šáblému radikálovi Okamurovi anebo KSČM, pusťe si nejdřív tenhle film a pak si namočte hlavu do studené vody. Možná, že se pak proberete. To jen takový vzkaz pro (nulo)chytrolíny lidi na novinkách a idnesu. (05.08.2017)

Talentovaný polský malíř, učitel, umělec v tom nejlepším slova smyslu, svobodomyslný a charakterní člověk Wladyslaw Strzeminski v podání Bogusława Lindy mě sejmul na první dobrou, tak obrovská touha po tvořivé práci a vlastním názoru se jen tak nevidí.. Bohužel mu životní cestu protli komanči - narodil se v nesprávné době na nesprávném místě - a tím „socialistickým realismem“ (pořád se mi z toho obrací žaludek, běhá mráz po zádech) mu vytrvale ničili bytí.. Posílám tam nahoru panu Wajdovi poděkování, s obdivem i úctou, přesně věděl, co chce říct a jak to udělat, aby divák pochopil.. Krásně smutné pokoukání.. (19.11.2022)

Tento životopisný snímek vyprávějící o avantgardním polském malíři Wladyslawu Strzeminském mě jen utvrdil v přesvědčení, jak důležité je, že komunisté byli před více než třiceti lety v zemích Východního bloku odstaveni od moci. Jejich nadvláda nicméně i přesto stihla napáchat zničující škody. Z té totální destrukce jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti, na níž film Andrzeje Wajdy poukazuje, opravdu mrazí. (75%) (15.02.2023)