Petrolejové lampy

Strhující filmová adaptace psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy s neopakovatelnou atmosférou a nedostižnými hereckými výkony. Z velmi naturalistické románové předlohy sice udělali tvůrci spíše melodram životním osudem zkoušené Štepy, ale i tak je to jedno z nejsilnějších filmových děl vypovídajících o době přelomu 19. a 20. století, o době zhoubné prudérnosti a (malo)měšťáckého pokrytectví. Dokonalá studie rozpadu lidské osobnosti je gradovaná především fenomenálním hereckým výkonem Petra Čepka, jehož metamorfóza z důstojnického flamendra v syfilitika je doslova famózní. (Již ve stadiu románové předlohy je velmi hluboké významové propojení mezi dobou úpadku, tedy přelomu století - dekadence, a progresivní paralýzou, tedy syfilidou, coby synonymem pro zhýralost a zpustlost.) Hned za ním je ovšem nutno jedním dechem jmenovat Ivu Janžurovou a její mimořádně silný dramatický výkon, kterým potvrdila, že je herecky famózní i ve vážných polohách. Zajímavou paralelu pak s tímto filmem vytváří následující Herzův film Morgiana, stýkající se s Petrolejovými lampami nejen v dosti podobném hereckém obsazení, fenomenální Ivou Janžurovou, ale i secesní stylizací, zvláštní dekadentní atmosférou a temnými proudy lidského (pod)vědomí... (17.11.2006)

Že tenhle film existuje jsem samozřejmě věděl. Popravdě mě ale nikdy moc nelákal a tak jsem se mu statečně vyhýbal. Na doporučení od uživatelky Ratchetka jsem se ale rozhodl, že mu dám šanci. Ale ze začátku jsem litoval a říkal jsem si co mi to ta Ratchetka doporučila, protože mě moc nechytl. Postupem času jsem mu ale začínal přicházet na chuť a závěr už jsem si vyloženě užíval. Takže nakonec musím Ratchetce poděkovat, protože bez jejího doporučení bych film i nadále přehlížel a možná bych se k němu ani nikdy nedokopal. Což by byla určitě chyba a hlavně velká škoda. Juraj Herz zkrátka a dobře věděl co dělá a já ho považuju za jednoho z nejlepších československých režisérů. Silný 4 hvězdy. (14.03.2023)

Čepek sa v tomto filme chechtá rovnako imbecilne ako keď u Lipského stvárnil Einsteina. Až ma napadlo, že to je azda jeho normálny prejav radosti a začal som si priať aby bol už iba vážny. Jeho a Janžurovej herecké výkony sú ale skvostné a na diváka doslova vrhnú náklad nadčasovej depresie a osudovej bezvýchodiskovosti. Tentokrát nuda nehrozila a bezkatarzný záver iba potvrdil Herzovu povesť tuzemského majstra "všednej" hrôzy. (9.1.2016) (09.01.2016)

Duch přelomu 19. a 20. století navozen fantasticky, zdánlivá idyla a fešní důstojníci. Za tím vším tvrdý konformismus, nedostatek rozletu a láska překlopená v nakažení syfilitidou. Velmi nosně tvůrci zvolili básně F. Gellnera jako hudební doplňky zaznívající nejen z úst bohémského J. Laufra (má představovat samotného F. Gellnera, nebo ne?), ale i rezignující Štěpiny matky - předtím velmi nekompromisně pragmatické a tvrdé - představované Marií Rosůlkovou. Myslím, že nezdůrazňovanou postavou filmu je druhý z dvojice maloměstských bohémů, představovaný K. Černochem (a dabovaný J. Satoranským), jehož životní osud je ve výsledku velmi podobný Štěpinu (pragmatismus místo ideálů). A pak i nápadník Štěpy, S. Remunda coby maloměšťácký rádobynonkonformista plně odpovídá dobovým mužským představám o zajištěném a vzdělaném muži, plně si podřizujícím ženu. (06.12.2010)

Váhala jsem nad plným hodnocením, ale za konec ho dám. Smutný a nešťastný život veselé a věčně usměvavé "staré panny" mě dojal. Líbila se mi i její maloměšťácká matka i Petr Čepek, se kterým by asi nikdo jiný nedokázal žít. Film si určitě někdy pustím znovu, abych si ještě jednou vychutnala jeho hloubku. (23.10.2014)