Italština pro začátečníky

Autentický filmový příběh o skupině obyvatel obyčejného dánského městečka, smolařích, kteří se životem spíše protloukají, místo aby si ho užívali - tak by mohl znít podtitul pozoruhodného filmu . Recepční, farář, bývalý fotbalista, kadeřnice - dohromady je náhodně spojí společný kurz italštiny, kde se přihlásí i přesto, že žádný z nich jazyk vlastně profesně nepotřebuje. Režisérce se podařilo rozehrát místy humorný, ale především krásně smutný příběh plný vnitřních dramat a osobních starostí, kde se každý z hrdinů snaží překonat osobní problémy, uchopit prostřednictvím životní zkušenosti sám sebe a dojít tak k naplnění života. Film, jeho atmosféra a plynulost děje, na vás působí velmi přesvědčivě a laskavě. Postupně se stáváte součástí příběhu, vtahuje vás do něj, v myšlenkách se vkrádáte do života postav, máte pochopení pro jejich slabosti, rozhodně k nim v průběhu filmu nezůstanete lhostejní a hlavně to celé dává smysl. (03.02.2007)

První záběr filmu (na certifikát Dogmatu) mě trochu zarazil - představa romantickýho filmu mi s timhle konceptem nějak dohromady nešla. Nakonec to ale fungovalo skvěle, a to navzdory začátku věnujícímu se po seversku klasicky jen poškozenejm, zoufalejm a hnusnejm lidem (rodiče hlavních postav, farář opilec, ale i třeba žalostně křečovitý Hal-Finnovo držení se vybledlý vzpomínky na to, jak jednou u nich na stadionu hrál ten Juventus atd.). Ten konec na vejletě v Benátkách, kterym všichni tak trochu trochu symbolicky vykročili z tý ubíjející maloměšťácký šedi toho jejich dánskýho domovskýho prostředí i jeho toxickejch vztahů, tehle konec to nakonec završil krásně - pořád jsem trochu (asi předevšim kvůli avizovanýmu následování principů Dogmatu) čekal nějakou závěrečnou ránu na solar, ale on je to naštěstí ve výsledku opravdu romatickej film: Někoho, s kym ten život bude snad o něco míň zprdele, si nakonec našli snad všichni, a bylo to tak sympaticky, nenásilně a nekýčovitě podaný, že mě to jenom potěšilo a z toho filmu (navzodry tomu naturalisticky šedavýmu začátku) jsem měl jen radost. (23.04.2019)

Film nakrútený štandartne podľa neštandartných noriem Dogmy 95...:) Mám rád "ľudské filmy o ľuďoch" a Taliančina sa mi páčila, no nezasiahla ma takou silou ako tu pritomných:) Áno, sú tam v podstate všetko sympatické postavy s ktorými "cítite", je tam aj príjemný humor, hoci celkovo sa jedná skôr o drámu. Celkovo mi to však prišlo ako pilotná časť "vzťahového" TV seriálu, ktorého jednotlivé časti a pokračovania už vidieť nemusím... (24.08.2007)

Zvláštní, jak jsou životy lidí, kteří se sejdou na kurzu italštiny, všední a obyčejné a taky nijak atraktivní a záviděníhodné, jak jsou ale zároveň neopakovatelné a mnohdy neuvěřitelné. Už ta směska : kněz, který má svoji definici víry a přístup ke kázáním, roztržitá cukrářka deptaná svým otcem, kadeřnice postavená před "morfinové" rozhodnutí u postele své umírající matky, laskavý leč impotentní recepční, kterému TO jde jen o samotě, a další, jejichž osudy se postupně propletou a všichni se sejdou na kurzu, kde na chvíli na vnější svět zapomenou, kde něco příjemného sdílí a to všechno je natočeno civilním, nenakašírovaným způsobem bez nátlaku na slzné váčky. Prostě film, který zahřeje. (07.12.2005)

Asi jsem od toho čekal moc. Nejsem úplně zklamaný, ale chyběly mi tam dvě zásadní věci: sluníčko a černý humor. Jelikož se slunce v severských filmech vyskytuje méně často, než politici na úřadu práce, dotvářejí atmosféru černým humorem. A ten tu není (téměř). Co si rozhodně zaslouží pozornost, jsou herci, ale jinak je to docela nuda. (16.06.2006)