Collateral Beauty: Druhá šance

Will Smith už není komikem, kterým býval v dobách Fresh Prince nebo Men in Black. Není ani akčním hrdinou, kterým býval v Bad Boys nebo třeba v Já, robot. S přibývajícím věkem Smith poměrně zvážněl a já již nějakou dobu velmi sympatizuji s životní filozofií, kterou razí a kterou posledních pár let ve svých rolích i propaguje. Tato jeho poloha se mi rozhodně líbí ze všech nejvíc a jsem proto fanynkou jak The Pursuit of Happyness, tak například Seven Pounds. Collateral Beauty je ale jiné; předně se liší tím, že v jiných Smithových dramatických rolích sledujeme zápas člověka, který se vypořádá se svou životní situací a vytrvale bojuje. V Collateral Beauty sledujeme člověka zlomeného, který nebojuje, jelikož rezignoval. Život nenávidí a nevěří v lepší budoucnost. Zatímco v jiných rolích je Smith vždy bojovníkem, který překonává vlastní hranice, nebo je mesiášem, který pomáhá druhým, zde je Smithova postava obětí, která je dramatem vláčena a posouvá se dál jen díky úsilí ostatních postav. Není to hlavní hrdina, kdo zde táhne příběh - hlavní hrdina je příběhem doslova vláčen proti sé vůli a děj tak vytváří čistě postavy vedlejší. Smith tedy zde nepředává žádné poselství a víru v lepší zítřky, jako je tomu v předchozích snímcích. Jedniná oduševnělá quote, která ve filmu zazní, patří Nortonovi a uslyšíme ji již v úvodních pěti minutách: "Za můj rozvod nemůže žena, která mne přistihla a natočila při nevěře. Za svůj rozvod si můžu sám. Ona to jen zdokumentovala". Vedlejší postavy jsou představovány paralelně a divák se postupně dovídá, že každý z hrdinů má nějakou tu svízel, bolest, se kterou se vnitřně vypořádá. Ač je zřejmé, že sledujeme především příběh Willa Smithe, poměrně jej zastíňují další životní tragédie - Norton je rozvedený a jeho dcera jej nenávidí. Winslet je ve čtyřiceti stále bez manžela i dítěte a tikot biologických hodin ji dohání k šílenství. A do třetice to nejhorší, Peña má děsivou a definitivní diagnózu a zbývá mu pár měsíců života. Kde v tomhle filmu hledat nějakou collateral beauty, tedy vedlejší krásu života? Nikde. Necelých 100 minut strávených v kině ve mně zanechalo nepříjemný pocit, že smrt je všudypřítomná a bolest se vyléčit nedá, jen se s ní člověk naučí žít. Což je poselství, které ve filmu opravdu zazní: "Nikdy to nebude lepší. Bolest nikdy nezmizí. Ale naučíš se s ní prostě být." Zatímco takové Love Actually podobně sleduje více osudů najednou a všechny více či méně ústí v happyend (navzdory úmrtím, rozdovům či nevěrám), Smith svou dceru samozřejmě zpět nezíská, Peña jednou stejně stoprocentně umře, a Nortonovi jeho dcera v závěru filmu řekne, že je stalker a nechce se jí věřit, že ji opravdu hodlá sledovat. Co stojí za pochvalu je zcela zřejmě Smithův herecký výkon, byť postava jako taková se mi opravdu nelíbí, jelikož místo toho, aby mne inspirovala k překonávání životních strastí, navádí mne k tomu smířit se s faktem, že lepší už to nebude. Mezi vedlejšími postavmi jasně vyniká Helen Mirren, která zde hraje veselou, mírně trhlou babču. Naproti tomu mi přišel dost vypjatý a rozpačitý výkon Kiery Knightley, která v konfliktních scénách podlě mého trochu přehrávala. Postavy Smrt, Láska a Čas působí velmi symbolicky až archetypálně, a přítomnost těchto archetypů mi udělalo ve filmu velkou radost, přesto zůstává jejich potenciál spíše nevyužitý. Celkově vzato, opravdu si nedokážu představit, kdo by mohl být cílovkou takového snímku. Věřím, že jestli v životě přijdu o potomka, končetinu nebo střechu nad hlavou, tenhle film mi pomůže uvědomit si, že může být i hůř a přežít se dá všechno; i když se člověk nikdy nezotaví, jen si na bolest zvykne a naučí se s ní žít. Jinak na mě film působí opravdu temně a velmi ponuře, ne-li depresivně. Ale věřím, že jiné drama se Smithem tento můj dojem zase narovná. 60% (16.01.2017) (méně) (více)