Každý pro sebe a bůh proti všem

Každý pro sebe a bůh proti všem aneb tajemství Kaspara Hausera je zajímavý příběh natočený dle skutečné události, jež se odehrála v první polovině 19. století. Hlavní postavou byl šestnáctiletý chlapec (toho hrál sice už 42letý Bruno S. - ale zato bravurně), který se roku 1828 z ničeho nic objevil v Norimberku, kde způsobil malé pozdvižení - sotva chodil, sotva mluvil, dokola omílal větu, že chce být "statečným rytířem jako otec", a s sebou měl jen dva dopisy, které vyvolávaly spíše více otázek než odpovědí. Později se ukázalo, že donedávna žil jen v malinké cele, kde se téměř nemohl hnout a kde společnost mu dělal pouze dřevěný koník. Jediný člověk, který s ním za celou dobu přišel do styku byl záhadný muž, který si před ním skrýval tvář a který zřejmě hrál důležitou roli i v dalším průběhu Kasparova života (aniž bych chtěl nějak spoilerovat..). Snad ještě můžu dát k lepšímu toliko (ve filmu o tom byla jen drobná zmínka), že možnými rodiči Kaspara Hausera byl Karel Bádenský a Napoleonova adoptivní dcera Stéphanie de Beauharnais. Kasparovo zmizení by tak logicky zapadalo do mocenských a nástupnických půtek o bádenské dědictví... V roce 2002 tuto domněnku s 95% pravděpodobností potvrdily DNA testy. K filmu samotnému lze řícit tolik, že Werner Herzog je zručný filmař a tento snímek se mu opravdu povedl - vizuálně podmanivý a myšlenkově podněcující.. fascinující příběh...vše korunováno úžasným výkonem naprosto přesvědčivého Bruna S. Jak tomu tak bývá - netřeba slov. Stačí se pohodlně usadit do měkkého sofa a vychutnat si ten zážitek. Konfrontace čistého Kaspara s komplikovaným a nepřívětivým světem vyznívá symbolicky: "...příchod na tento svět byl hrozně tvrdý pád!" Film asi ne pro každého, ale přesto skvělý. (26.06.2007)

Norimberk, 19. století. Kouzelný příběh, v němž nám Herzog umožňuje vidět očima tragikomedické postavy Kaspara Hausera, který poznává ostatní lidi teprve jako téměř dospělý, tehdejší společnost. Skrze jeho příběh a naivní pohled sledujeme lidské neřesti, nedostatky, absurdity společenských vztahů, sociálních potřeb, vidíme střízlivým pohledem konvence, náboženská pravidla, nad kterými nás výchova a vyrůstání mezi nimi, naučily nepřemýšlet. Herzog si s Kasparovým osudem pohrává až nepříjemně tvrdě, o to palčivěji však všechna témata doléhají k divákům a přinášejí nadčasové otázky i pro dnešní dny. (26.04.2015)

Další hodně náročný Herzog, který se svým tempem vyžaduje hodně trpělivosti. 70. léta byla co se Herzoga týče mnohem zajímavější v oblasti jeho dokumentů, leč o Kasparu Hauserovi se objektivní dokument dá natočit jen stěží, tudíž tady máme hraný film. Pomalý příběh člověka, který většinu svého životu prožil přivazaný v kobce, aby byl záhy přiveden do Norimberka bez jakékoliv znalosti, kromě jezení chleba, zaujme především uvěřitelným výkonem prosťáčka Bruna S. a dále pak zajimavou roličkou Floriana Frickeho z POPOL VUH, který zde hraje slepého klavíristu, "jenž hraje poněkud zvláštní hudbu" (motiv z AGUIRRE). (26.04.2011)

Můj vytoužený film, který jsem strašně dlouho nemohla sehnat, čili děkuji milému uživateli čsfd, který mi k němu dopomohl. Bruno S. mě fascinoval svým ne-hereckým projevem už ve Stroszkovi a ani tady nezklamal, jelikož pro roli Kaspara Hausera byl snad přímo stvořený. Dojemný příběh nalezence, který se jednoho dne zjevil ve městě a jelikož byl celý dosavadní život držen v izolaci v jakémsi chlévě, neovládal chůzi, řeč ani žádné civilizační návyky, zpracoval Werner Herzog po svém, za použití poetických obrazů krajiny. Asi proto, že jsem v tomto směru naladěna na stejnou vlnu s Herzogem, mi film nepřišel ani dlouhý, ani nudný, jak píší někteří uživatelé ve svých komentářích, ale naopak přímo úžasný. (20.04.2011)

Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. (30.04.2013)