Svatební cesta do Jiljí

Film jsem dnes viděla asi po stopadesátésedmé a i tentokrát jsem naplněna krásou příběhu, neuvěřitelnou něhou a chemií, která z obou hlavních aktérů jenom prýští. Jsem odkojená výlety do přírody, spaním pod stanem, jsem opíchaná miliony krvežíznivých komárů a jsem "oddělaná" vodou různých našich i zahraničních řek, takže si dokážu představit tu pohodu, kterou Libuška a Josef při téhle cestě k chomoutu prožívají. Je zároveň tak nádherné a zároveň velmi smutné se na to dívat. Jen málo z nás má to štěstí na svou spřízněnou duši, se kterou prožije v hluboké lásce a harmonii celý život a není schopen se smířit s jejím odchodem a jde za ní. Tenhle film je za celou galaxii hvězd, je to nejlepší česko - slovenský snímek, jaký jsem kdy viděla. (30.04.2023)

Já teda jít po stopách tohodle filmu, tak se z toho nejspíš opupínkuju. Ústřední dvojice totiž svojí svatební cestu pojala tak, že ráno se probudila do krásného modrého nebe Krkonoš, aby chvíli na to sjížděla řeku Berounku a následně se pak vlakem dobelhala na autobusové nádraží ve Staré Boleslavi, kde je autobus přesunul do Mělníka. S Enšpíglem jsme to měli jako takovou tipovačku, kde se zrovna nachází. On tedy ve většině případů vyhrál. Nicméně to nic nemění na tom, že jsem se fakt nasmáli. A to se počítá. (19.06.2015)

Námět ani režie nic extra nejsou, ovšem je pravda, že vcelku mile pracují se zažitými ... a často životem potvrzenými stereotypy. To samo o sobě by to stačilo na lehce nadprůměrnou TV komedii. Tou přidanou hodnotou, která mi celou dobu udržela hubu v rohlíku, je nejsympatičtější pár českého showbyznysu. Nikdy jsem nebyl fanda nějaké celebrity, sexsymbolů apod., ale Libuška... . Navíc jsem se v postavě Tomáše vcelku našel. Škoda, že jsem neměl to štěstí a nepotkal někoho jako Petru. (07.01.2024)

Ač každý z jiného těsta, přesto díky filmovým možnostem sleduje postupné sbližování se dvou odlišných lidí, opačného pohlaví, které prověří kdejaká zkouška, aby nakonec oba splynuli v jedno tělo, což už je divákovi utajováno a musí si to jen domýšlet. Divák byl pobavený, takže jim tuhle drobnost už dopřeje mimo kameru. (26.08.2010)

Víte, člověk si buduje měřítka vlastního vkusu. Přes dvacet let sledování českých filmů střídavých kvalit, mě naučilo, ve spojení s ČSFD, předvídat kvalitní podívanou s 80%-ní přesností. 85% českému televiznímu filmu není málo. To je o šest procent méně, než tíživé drama Tažní ptáci. O sedm procent méně, než Ikarův pád s excelujícím Vladimírem Menšíkem. O dvě procenta méně, než Menzelova klasika Slavnosti sněženek ze stejného roku, jako Jiljí. A když jsme u něj, je to o čtyři více, než má meditativní Rozmarné léto. Přátelé moji, drazí spoluobčané, my fellow Americans, Baxt zvěstuje zprávu hodnou zařazení hned vedle 11/9, holokaustu a prasečí chřipky, Svatební cesta do Jiljí je nejhorším českým filmem, minimálně do revoluce, který jsem měl tu čest spatřit. Občas mívám náladu takové strašné přešlapy pohladit po vláscích a dát jim smířlivých pět hvězd jako bonus k mému opovržení, ne dnes, kdy všechna naděje pohasla a já strávil večer vyloženě nasraný. Ospravedlnit tu strašnou málomluvnou nudu aneb době poplatné dobrodružství, lze, ovšem samotný scénář si už s prvním rádobyzamyšlením Abrhámova kreténa uvnitř sebe zakládá táborák, jenž se za přítomnosti metrosexuálního Kodeta změní v požár. Subjektivně nejdelší hodina a půl v mém životě. Na několika místech jsem myslel, že mi z toho všeho sofistikovaného humoru exploduje hlava. Svatební cesta do Jiljí se pro mě totiž rovnala pocitu, kdy do vás někdo naláduje sto prášků na spaní a pak s vaší kebulí dvě hodiny buší do stolu. (22.01.2011)