Potomci lidí

Alfonso Cuaron se od malého čaroděje z Bradavic naučil umění kouzel. Kamera, střih, příběh i herci jsou obětavými mravenci, kteří přenášejí velké mraveniště atmosféry tunelem k divákovi. Tenhle výjimečný postapokalyptický příběh má třetí oko s laserovým viděním i pýthickým darem. Introspekce do autoritativního režimu, totální anarchie a násilí přináší mezi kulkami a krví osamělý paprsek naděje, zázraku zrození. A dětský pláč se zdá jako ten nejkrásnější zvuk na světě. Nesmyslný a zmatený komentář,já vím...9/10 (30.04.2007)

Nemít Potomci lidí až přespříliš jednoduchý děj, tak jim vlastně není co vyčíst. On by ani ten děj nevadil, ale výsledkem je pouze slepenec hromady neskutečně intenzivních scén, které však nepůsobí příliš konzistentně jako jeden celek. I bez nonstop několikaminutových bezestřihových scén by stály Potomci lidí za hřích. Ovšem ty scény zde jsou a právě ony jsou tou pomyslnou třešinkou na dortu, která Potomky pozvedává na jasnou "must see" záležitost jaká v našich kinech dlouho nebyla. A asi i zase dlouho nebude. (10.11.2006)

Strhující film dosti reálně zobrazující naši blízkou budoucnost. Svět v roce 2027 - bída, špína, lidé žijí v neutěšených sociálních podmínkách, ale přesto se to od přítomnosti zas až tak diametrálně neliší. Znásobte si dnešní problémy Evropy a dostanete něco, co se prostředí Potomků lidí až nepříjmně podobá. Tento sociální a politický přesah dává filmu jakýsi nesmlouvavý podtón a hlavní dějové lince poskytuje dostatečně pevný základ pro to, aby jí divák mohl brát za reálnou a fakticky důležitou. Kamera se pohybuje pravidelně pár kroků za hlavním hrdinou a v několika scénách přímo vtáhne diváka do dění na obrazovce, takže vy pak probíháte prudkou přestřelkou, autobusem plným skrývajících se ubožáků, polorozbořenou budovou. Všechno to působí nesmírně živě a zároveň depresivně, ke konci světýlko naděje v podobě dítěte ale opravdu funguje tak, jak má. (21.01.2008)

Naprosté vítězství formy nad obsahem a příběhem. Přestože i ten, ve svém až metaforickém pojetí lidské neschopnosti se reprodukovat, dokáže vehnat pár brouků do divákovy mysli. Škoda, že ústřední myšlenku příliš nerozvíjí, nedodává ucelené rozřešení a spíše slouží jako zástěrka pro kameru a střih. Ale pro jaké! O žádném jiném filmu nikdy neplatil výraz "syrový" tak jako o Potomcích. Útok na auto a hlavně Theova cesta skrz bojovou vřavu ve mně doznívají déle než po spuštění závěrečných titulků. Zrající a drtivou váhu časem získávající pozdrav z budoucnosti. (22.12.2006)

Svým způsobem je globální neschopnost mít děti tou nejhorší pohromou, jaká se lidstvu může stát. Proč je to nejhorší katastrofa? Protože je pomalá a beznadějná. Dívat se na své vlastní prokletí je to nejhorší. Dívat se tváří v tvář své smrtelnosti, takový pohled málokdo ustojí zdravý. V té chvíli totiž už bude celkem jedno, co po nás zůstane, a jestli vůbec něco. Stejně nebude nikdo, kdo by to užíval a pokud, nebudou to lidi. Je to velice sobecký přístup, ale člověk je sobecký od přirozenosti. Kdysi jsem četl od Briana Aldisse román Pokolení starců, který je vlastně o tomtéž, jen propracovanější a detailnější o době dlouhé několik desítek let. Pokud se vám líbil tenhle film, tu knížku si určitě přečtěte. Film je ponurý, temný a depresivní, ale zároveň velice svižně natočený a zábavný. Scény z uprchlického ghetta mi hodně připomněly Greengrassovu Krvavou neděli tím svým skoro dokumentárním stylem, ruční kamerou a dlouhými záběry na zbytečně se vzájemně zabíjející lidi. Největší slabinou je, že film nic nevysvětluje. Nemám ponětí, proč tam lidé najednou nemůžou mít děti. Když jsem nad tím přemýšlel, vyšly mi jenom dva důvody, proč jsou neplodní. Za prvé, je to jejich vlastní práce. Další z biologických bomb, tentokrát na zničení nepřítele nejzákeřnějším způsobem a zevnitř se vymkla zpod kontroly. Druhý důvod je, že to byla práce pánaboha, taková druhá potopa světa. Řekl bych, že to je ta druhá možnost, protože kdyby to bylo nějakým virem nebo bakterií nebo látkou, působilo by to nejen na lidi, ale i na zvířata. A ve filmu žije prokazatelně nejmíň jedna kočka. Herecky měli trochu víc prostoru jen Clive Owen a Michael Caine a taky toho využili, ale jinak jen šedej průměr. To a příliš sentimentální a hloupý závěr mi ale nezabrání přidat tenhle film na čtvrtou nejlepší pozici mnou viděných filmů tohoto desetiletí (ostaních šest příčlí zatím stále čeká). (07.09.2007)