Máma má raka

Nejnovější Řezníkův filmovej zářez nezklamal. Pořád je to starej dobrej Řezník a jeho typickej styl. Plno výživnejch hlášek, spousta drsnýho černýho humoru, hafol ujetejch postaviček - počínaje Fighterem, Řehákem, poručíkem Danem,přes cigánskýho dealera a konče buznou, kterou si opět parádně střihl starej Řezník. Nasral mě jen konec od kterýho jsem čekal víc. Jinak jde o nadstandartní zábavu alá Řezník. Kdo jeho tvorbu zná ví co čekat a zklamanej nebude. Pro ostatní " normální " lidi to bude asi těžce stravitelný soustu na hraně nechutnosti, nevkusu a trapnosti. (07.10.2016)

Za střízliva nekoukatelná záležitost, nicméně při určité hladině v krvi se z toho stává docela zábavný film. Upřímně řečeno jsem byl trochu zklamán technickým zpracováním i hereckými výkony, neboť oba aspekty byly na stejné úrovni jako v předchozím snímku autora Jehovova pomsta, která při porovnání, díky lepšímu scénáři, vychází dokonce lépe. (25.09.2016)

Řezník napotřetí a opět se dostává ke kvalitě debility Život není krásný a tentokrát jsem si dokázal, že to je stopáží, protože stejné množství fórů je nahuštěno do menšího času. Zvlášť vtip s dementy v lese jsem si vyloženě užil a smál se nahlas ještě dlouho potom. Píčovina, jaké není v ČR rovno (myšleno kurva v dobrém!). 90% (07.08.2017)

Zde se dostáváme k pomyslnému vrcholu, respektive k pro tuto chvíli nejvtipnějšímu snímku Martina Pohla. Máma má raka svým zpracováním už nepůsobí až tak moc amatérsky, herci mi rovněž nepřišli tak strašní, jak tomu bylo u předchozích dvou snímků, takže v tomto ohledu milé překvapení. Dalším překvapením byl humor. Toho je tentokrát opravdu hromada, pochopitelně dojde i na pověstné nechutnosti a perverznosti, kdo však viděl Život není krásný a Jehovovu pomstu, asi už ho v tomto ohledu nic nepřekvapí. Z mého pohledu se zatím jedná o Řezníkův nejpovedenější počin. Je to sice nechutná kravina, avšak nejpřijatelnější. 5/10. (16.03.2023)

Ač je to téměř nemožné, pokusím se teď pokorně vyjádřit veškeré niterné pocity z tohoto mimořádného filmového díla. Je to jako hřejivá a bezpečná mateřská náruč, totálně poblitá zpola natráveným kefírem s kousky nazelenalého kabanosu, jako něžné, pomalé a romantické milování s nádhernou modelkou na kompletně posraných a pochcaných hajzlech v šesté cenové, jako osvěžující letní větřík, vanoucí směrem od čerstvě exhumovaného masového hrobu, jako veselý, čistý a upřímný dětský smích, znějící z onkologické kliniky, jako překrásně rozkvetlá jarní louka, posetá hovny tureckých řidičů kamiónů, plnými hlíst a obsypanými masařkami, jako bezstarostné brouzdání chladivým příbojem v kouzelném tichomořském ránu hned vedle vyvrženého a hnijícího keporkaka, jako první nesmělý polibek na dychtivé dívčí rty, olezlé hnisajícím herpesem, jako právě upečený, křupavý a ještě teplý domácí chléb, velkoryse namazaný ráfkovým tvarohem pět let nemytého bezdomovce či jako milé, citlivé a konejšivé pohlazení po análním znásilnění tlustým, chlupatým a smradlavým cigánským spoluvězněm. Prostě, když se bezbřehý intelekt takto snoubí s absolutní estetikou, nezbývá, než celou duší podlehnout a opájet se pocitem, kolik tu s námi stále žije krásných, moudrých, kulturních, příjemných a neskonale empatických lidí. Ač mě kapku jímá přirozený stud za takovéto explicitní emoční projevy, dvakrát mě to nahlas rozřehtalo tak, že jsem, kurva, nemohl přestat. Díky, Řezníku! (12.10.2016)